Monografie představuje J. Davida jako vizuálního umělce, který se věnuje malbě, instalacím ve veřejném prostoru, konceptuální fotografii a objektům. Jedním z příznačných rysů díla Jiřího Davida je nejednoznačnost, proměnlivost a s ní spojená jeho obtížná uchopitelnost. Souvisí to s tím, že neustále hledá odpovídající způsob sebevyjádření – i ve věku, kdy už většina umělců spíše sází na jistotu a střeží si pracně vydobyté pozice. V jeho případě spočívá jediná jistota v tom, že nevíme, s čím zase přijde ve své nové výstavě či dalším projektu. Je to však příjemně zneklidňující poznání… A pro něj samého pak způsob, jak se vyvarovat případného zabřednutí do stereotypu, jež bývá předznamenáním stagnace a postupného rozkladu tvůrčí potence.