Dvě na sebe volně navazující prózy, které se setkávají v jednom svazku, Soudce a jeho kat (1951) a Podezření (1958), nesou sice charakter kriminálních románů, v jistém smyslu však meze tradiční detektivky překračují – a v tom tkví jejich jedinečnost i umělecká hodnota. Autor navazující na klasiky žánru, jakými byli například Rex Stout, Raymond Chandler či Georges Simenon, totiž ví, že jádrem dobré kriminální zápletky není pouze honička za pachatelem či rozluštění záhady, ale především psychologická kresba zla v obecnější rovině. Takové vyprávění však nesmí čtenáře nudit, a tak je Dürrenmatt koření svým typickým, řeklo by se možná až zlomyslným humorem. Odstup, s jakým autor ke svému dílu přistupuje, se ostatně zračí i v jeho prohlášení, že román Soudce a jeho kat napsal především kvůli penězům…