Písečná žena

Kóbó Abe již v krátkém úvodu Písečné ženy de facto prozradí vše, co činí knihu napínavou a zdánlivě tak svému čtenáři vezme všechny důvody, proč by měl Písečnou ženu číst až do konce: jednoho dne hlavní hrdina zmizí beze stopy při své entomologické výpravě za příslušníky čeledi Cicindelidae, které jakožto neuspokojený středoškolský učitel a neukojený manžel zasvětil svůj život, protože, jak doufal, se mu podaří nalézt nový druh, který by mu pojmenováním po svém objeviteli přinesl nesmrtelnost. Avšak všechna pátrání skončí bezvýsledně a náš hrdina je po sedmi letech úředně vyhlášen za nezvěstného. Nicméně v této navenek bezvýchodné situaci, kdy je čtenář již na počátku zpraven o základní zápletce, ve které je hlavní hrdina chycen do pasti, respektive do písečné jámy, z níž není úniku, aby zde společně s „písečnou ženou“ kopal písek, Kóbó Abe rozvíjí velmi realistický popis neutuchající snahy hlavního hrdiny dostat se z této proň velmi absurdní a neuvěřitelné situace, kdy se střetává s doposud zcela neznámou mentalitou lidí, kterým písečná past nejen nevadí, ale naopak jim vyhovuje jistota, že splní-li svůj každodenní plán, vždy dostanou svůj každodenní příděl jídla, vody, cigaret, alkoholu, denního tisku, ale i sexu, o jehož kvalitách se například našemu hrdinovi mohlo v jeho zklamaném manželství jen zdát tak, že když je mu po několika měsících zajetí dovoleno odejít, nemá už vlastně žádný důvod. O věhlas před světovým čtenářstvem se pak zasloužila i stejnojmenná filmová adaptace režiséra Hirošiho Tešigahara z roku 1964, která způsobila velký rozruch na festivalu v Cannes, byť si přes svou nominaci neodnesla ocenění Zlatou palmou.... celý text