Olga Hejná

Dívčím jménem Daňková. Manžel Miloslav Hejný ( 1925) je akademický sochař, dcera Markéta Hejná ( 1951) je spisovatelka, syn Petr Hejný (* 1956) violoncellista a výtvarník. Oba rodiče Olgy Hejné byli legionáři; otec, voják z povolání, byl od roku 1928 v důchodu. Od roku 1929 žila rodina v Hradci Králové. V roce 1939 onemocněla Hejná dětskou obrnou. V letech 1940–45 navštěvovala hradecké reálné gymnázium, ale neukončila ho, neboť v témže roce začala studovat sochařství u Jana Laudy na AVU. Po absolvování (1950, titul akademická sochařka) pracovala jako sochařka (do roku 1967) a spisovatelka ve svobodném povolání a věnovala se výchově svých dětí. – Od roku 2000 žije v Domažlicích. Přispívala do různých periodik: Mateřídouška, Ohníček, Sluníčko, Zlatý máj, Pionýr, Včielka (Bratislava). Od roku 1947 psala pro Čs. rozhlas (zpočátku pod dívčím jménem) pohádky, od roku 1961 zejména pro pořad Hajaja, jehož vznik inspirovala. Na televizním vysílání pro děti se podílela od roku 1957. Účastnila se rovněž řady dětem určených sborníků. Celý život zasvětila výtvarné tvorbě, a to především v oblasti knižní ilustrace (ilustrovala si sama některé vlastní knížky), v oboru drobné korálkové plastiky (její díla jsou zastoupena v tuzemských galeriích a v Galerii Corning v New Yorku) a v posledním desetiletí i koláže. Samostatně vystavovala v Praze v Českém spisovateli (1981), v Albatrosu (1988), v Nové Pace (1990); společně s manželem v Domažlicích (2005, 2007) a s manželem a synem ve Starých Hradech (1989). Hejná se věnuje výhradně tvorbě pro děti. Do literatury vstoupila v 60. letech, kdy se v písemnictví pro mládež začaly hledat nové možnosti námětové a výrazové. Obohatila je pohádkami a povídkami zobrazujícími pocitový a představový svět malého dítěte jeho vlastním pohledem. Pohádky Olgy Hejné jsou založeny na principu dětské hry, který umožňuje zachycovat reálné podněty prostřednictvím fantastických či absurdních a humorných situací (Povídám ti... , Slavík pod deštníkem). Její pohádkové vyprávění se nezřídka rodí z dětské jazykové hry (Kouzelník Mařenka, Bubáci z Pampelic). Formálním hledačstvím (využití zkratky, náznaku, nonsensu, komické nadsázky) a impresivním, emocionálním viděním i obrazným asociativním jazykem (Popletená pohádka, Knoflíková pohádka), právě tak jako personifikací věcí a zvířat a metaforičností, se řadí po bok Aloise Mikulky, Miloše Macourka a Daisy Mrázkové, v některých textech se však dostává až do polohy literárního experimentu, přesahujícího recepční možností dětského vnímatele (Žluťásek Apolenka). Obdobně jako andersenovská pohádka pak Hejná podporuje poetizací všední skutečnosti, snovostí a imaginativností představivost malého čtenáře (Potrhlá růže, Bratři brouci, Bílý panáček), vždy ovšem usiluje o výchovu dítěte k sebedůvěře. Kromě pohádky pěstuje autorka i příběhovou prózu. S porozuměním pro citový život dospívajících dětí a se smyslem pro psychologickou charakteristiku postav (Bubínek ze skla) líčí snahu dítěte o sebepoznání, jeho hledání základních životních hodnot a mravních norem ve světě dospělých (Terinka, Petrklíče). Její sympatie stojí na straně dětských hrdinů a ačkoli se nevyhýbá realistickému ztvárnění jejich životních problémů (rozvod rodičů a nutnost akceptovat jejich nové partnery v próze Jozefinka), vždy směřuje k harmonickému vyústění.