Leda s labutí

„Popěvkový cynismus ale tvoří jenom svrchní, nejviditelnější vrstvu. Není náhodou, že básník o sobě mluví jako o králi maškarního bálu chodícím v té nejkrutější masce, totiž bez ní… Právě to však je maska. Pod ní cítíme tvora perlorodě bezbranného. Mluví-li o sebevraždě, není to (jen) esteticky funkční gesto… Tušíme, že autor takových veršů se může stejně dobře oběsit jako opít, zahynout z přemíry bolesti i dětinské radosti… Dnes radostí pláče, zítra se bolestí směje. Bohém hledá (a nenachází) lásku… Tento hlubší rozměr Krchovského poezie se otvírá kolem několika ústředních symbolů… Nejfrekventovanějším z nich je zrcadlo: muž před zrcadlem je posedlý touhou spatřit svou tvář. Spatřit ale neznamená: hledět na ni… Obě Krchovského knihy nesou na deskách básníkův stylizovaný portrét: tak asi seděl Dorian Gray, když pózoval ďábelskému malíři… Autentický underground by takhle nepózoval: je to estétská, aristokratická póza. A zrcadlo se hrdinovi směje, plivá na něj grimasy, až se amalgám loupe, a nakonec (jak jinak) je roztříštěno číší vína… Ani soulož nevydá tajemství básníkova nitra. Zrcadlení je cestou pekla.“ Milan Exner