Jen ať řvou kolejnice

Potemnělé dekadentní témata s excentricky romantizujícími rysy charakterizují debutovou básnickou sbírku, která zahrnuje texty vzniklé během dvaceti let, od roku 1997 do 2017. Velké časové rozpětí odhaluje ucelenost, danou věrností určitému tematickému okruhu. Tato temná lyrika se zaměřuje na dráždivé situace, tragické ženské osudy a krutou něhu. Poezie je těkavá, psaná jakoby v posledním dechu, s neustálým napětím: „něco tu rachotí/ chytlavej rytmus žeber/ co okno to plast.“ Pod povrchem se možná skrývá Jirousův termín „imbosh art“, vyjadřující „křik lovné zvěře před uštváním“. Lyrický subjekt je sžírán démony alkoholu a myšlenkami na sebevraždu, což dynamizuje jazyk a činí ho palčivějším: „kůže se rozevírá/ z předloktí zejí hřeby.“ Pozadí básní je zasazeno do městské periferie, často v temných barech a hospodách: „Ostrovy nástupišť tramvaje noci/ lampy tu září,“ nebo „ach/ Magdaléno/ v nočních barech ubíhá čas rychleji.“ Autor se jeví jako básník prokletý svým osudem, rozervanec, který však usiluje o zachycení krásy v nejzapadlejších místech lidské duše. (autor Libor Staněk)