Likvidace řeckokatolické církve

Čas běží velmi rychle a my přirozeně máme tendenci zapomínat na to, co bylo. Čelíme stále novým situacím nezřídka bez toho, abychom se důkladně poučili z minulosti. Ta vždycky byla a je zdrojem moudrosti. Vždyť historie se považuje za učitelku života. Proto je vhodné si nedávné události připomínat. Není to svět od nás vzdálený na stovky světelných let, i když se to někdy už může tak zdát. Je to téměř současnost, je to svět, jehož důsledky dosud hmatatelně cítíme pod prsty. Následky nedávných křivd se ještě nemohly plně zahojit. Václav Vaško velmi přesně a důkladně zmapoval průběh a důsledky likvidace jedné církve v době, kdy světská politika chtěla pro své mocenské cíle manipulovat s náboženským cítěním lidí a usměrnit je ve svůj prospěch. Ukázalo se to neperspektivní a nepřineslo to nikomu žádné výhody, jenom bolest a trápení. To je základní poučení pro budoucnost. Nejde tady o to, abychom si připomínali křivdy na nás spáchané a volali po odplatě. To vůbec ne. Chceme odpustit všem, i těm, kteří o odpuštění nikdy nežádali a ani to nemají v úmyslu. Jde o to, aby se minulost neopakovala, abychom se všichni poučili. Nepravost totiž neškodí jenom tomu, na kom se koná, ale škodí především tomu, kdo ji koná. Na druhé straně si je třeba také připomínat, že všechny nesnáze a utrpení, které nás postihují, nejsou dílem náhody nebo lidské zloby. Bůh, který nás miluje, je dopouští k našemu dobru. Protivenství, nad kterými si nejednou tolik naříkáme, prospívají – když se k nim správně postavíme – nám nejvíce. Očisťují nás a ukazují na podstatné věci v životě. Využijme i tuto příležitost k tomu, abychom především děkovali Bohu za milost, že jsme mohli obstát, že se naše církev obnovila. Bylo by znamením veliké nezodpovědnosti, kdybychom nechali zapadnout perlu, kterou jsme objevili při našem putování nehostinnou krajinou utrpení a pronásledování. Z předmluvy Mons. Ladislava Hučka - apoštolského exarchy Řeckokatolické církve v ČR