Světlem malované

Jako se hříbatům vypaluje do kůže znak místa jejich zrození, aby pak po celý svůj život šířila slávu a krásu toho místa na Zemi ve vesmíru, tak my lidé z masa a kostí máme svůj rodný list nejen vepsán na matrice do patřičného úředního protokolu, ale také jej máme vypálený na duši. Život náš vezdejší je kromě jiného také pohybem tělesné schránky v prostoru z bodu A do bodu B, z bodu B zpět do bodu A, z bodu A do bodu C… Z Podivína na Podluží do Singapuru, Říma, Tbilisi, Aucklandu, Paříže, Barcelony, Vídně, Stockholmu, Moskvy, Berlína, Neapole, Bělehradu, Alma-Aty, Helsinek, Sydney… A potom dříve nebo později vždycky zase zpátky na Podluží do Podivína. První co jsem při návratu vždycky již z dálky spatřil, byla věž podivínského kostela a lednický Minaret. Byl jsem zpátky doma. Stala se kdysi taková věc, že mě navštívil mladý muž a ukázal mi kopu fotografií. Realista by možná suše pravil, že jsou to obrázky krajiny právě opuštěné a vypleněné nájezdem pustošivého vojska. Že ta krajina vypadá jako po bitvě a je rozložená na pitevním stole, aby ji prozkoumal patolog. Pro mě jsou ty fotografie jako obrazy malované černou tuší na hedvábí. Japonská kaligrafie na jihomoravský způsob. Zkrátka a dobře i taková je totiž jižní Morava, jak ji možná ještě ani neznáme, protože se do toho světa za barvotiskovou oponou tradičních barevných obrázků rodinným výletním autem prostě nedostaneme, zkrátka a dobře i takové je Podluží, kam nás naše kroky za sluncem požehnaným štěstím ještě nikdy nezavedly, ač v tom kraji odjakživa žijeme. Žádná krajina révového listu, žádný druhý pramen duhy, žádné vinohrady, žádné vinné sklepy, žádné kvetoucí slunečnice, žádné barvami hýřící ornamenty kolem žuder a na hodových pentlích, žádné podlužácké kroje, žádné cimbálové muziky a bujní šohaji vzpínající se v závrati verbuňku, žádná sličná moravská děvčata s nabíranými rukávci a cudně sklopenýma očima, žádná vůně sena a zlaté lány obilí a meruňky nalité sladkou šťávou a broskve lepkavě prýštící, žádné opojné vinobraní a žádné bujaré hody, žádné vinné sklepy a v nich slunce v sudech zakleté, železnými obručemi okované, žádná slunečná výheň, žádné nevěsty z Moravy, ale tajemná nevěsta v mušelínovém závoji něžného přítmí… Svět jižní Moravy zahalený tajuplný závojem hedvábného pološera. Japonská kaligrafie na podlužácký způsob. Obrazy světlem malované na vodě nebo na sněhu. Jižní Morava poněkud z jiného soudku, než jsme zvyklí. Je to Podluží na jižní Moravě z fotografického soudku Pavla Soudka z Ivaně. (Jan Kostrhun) Do černobílé fotografie lépe dovedu „zakonzervovat“ svoje pocity, ať už fotografuji v krajině nebo v atelieru. A taky mám celý proces pod kontrolou. Kdybych to uměl, vyráběl bych si sám i emulze a filmy… V tomto mém posledním projektu jsem se nesnažil fotografovat tuto krajinu, ale pocity z této krajiny. (Pavel Soudek)