Tiše se mít

Básnická prvotina autora, který překročil osmdesátku. Dimitrij Kadrnožka není básník, je jedním z nejpřednějších českých výtvarníků. Nicméně poezie vždycky seděla ve stejné lavici s malířstvím. Jak sám píše, cítil potřebu vyjadřovat se nejen štětcem, nýbrž také veršem: Malovat / to mne baví / štětcem povídat / co svět tají / ... / Být básník / a malíř dohromady / slovy a štětci / té jedné / jediné / dát barvy na rým / k milování... Kadrnožkův malířský rukopis je nezaměnitelný. Z chaosu barevných skvrn, jež žijí zdánlivě autonomním, svobodným životem, se vyloupne řád, jako se víření neposlušných hvězd ustálí vůlí boha, vůlí architekta všehomíra, či především vůlí a po vůli člověka v konturách souhvězdí. A ta pak během nekončící cesty nebeskou klenbou nejen krášlí naše noci, ale také ovlivňují naše osudy. Kadrnožkovy básně jsou krajně úsporné, nenajdeme v nich metafory, vlastně skoro nic, čím hýří ve svých obrazech. A přece: je to výkřik muže, zdeptaného neúprosným časem, jenž - sotva jsme zahlédli cípek lásky, cípek pravdy - žene pekelným tempem vše co doopravdy milujeme k zániku.