Jsem tu ráda : (... chlapi sú kokoti, baby jsou běhny...)

Více o knize

Pro Páju Táboříkovou je patrně důležitý třetí bod její stručné předmluvy k této sbírce, v němž konstatuje, že její bytí "pokračuje věrným, skutečným vztahem, přátelstvím s hudbou a přežitým sedmadvacátým rokem života". Obrazy, které načrtává ve svých verších, však nejsou tak přímočaré jako její vyznání. Je v nich zastřená a mnohdy nenaplněná touha, jakási "zjizvená krása" deroucí se na povrch nebo srdce, které zlenivělo. V druhé části se tato básnířčina podobenství mění v jakousi galerii mužských jmen, z nichž každé představuje fragmentární útržek důvěrného kontaktu. Závěrečný blok pak přináší verše, jež jsou na jedné straně dedikovány osobám autorce nesmírně blízkým (tátovi), přátelům z hudební scény (Plastikům), na druhé ale obsahují i motivy pochmurných pocitů, v nichž "láska se zamilovala do nenávisti" či dokonce "umírá hlady".