Piráti: námořní lupiči, flibustýři, bukanýři a jiní mořští gézové

Příběhy skutečných fascinujících lidí, kteří se postavili proti zavedenému pořádku. Stranou usedlé společnosti si vytvořili své vlastní zákony, podle nichž žili, nezakrytě se k nim hlásili a nastavili tak zrcadlo obecně přijímané představě lidskosti. Postavu piráta nelze redukovat na zromantizovaný obraz vyžilého padoucha s páskou přes oko a protézou, jemuž se ve tváři usadil pokřivený úsměv a na rameni krákající papoušek. I kdyby se nám populární kultura a vzpomínky z dětství snažily namluvit cokoli, vede Gilles Lapouge neustále v patrnosti, že grázl loupící ve vodách teplých moří a nízkých zeměpisných šířek sleduje vznešenější cíle. Autor – navigovaný myšlenkami autorit sociologie, etnologie, beletrie nebo třeba i teorie her – v pirátovi vidí a třídí především existenci snažící se marně vysmeknout z osidel údajně spořádané společnosti. Zoufalý vykořeněnec revoltuje proti státu, moci, přetvářce, hamižnosti i strachu ze smrtelnosti způsobem, který nesnese srovnání ani s nejzarytějšími asociály dneška. Příběh pirátova hledání ztraceného ráje, cyklického času a prvopočáteční posvátnosti věcí je z hlediska lidského druhu extrémní. A přece Lapouge rozkrývá tento bájný fenomén tak, že místy běhá čtenáři mráz po zádech, místy se tetelí blahem a zároveň si pravidelně ulevuje smíchem. Je-li nám tedy podle kritiků soudobých civilizačních poměrů souzeno ubavit se až k smrti, ať je to podle autora v plné černohumorné parádě. Plavba pod vlajkou s kostlivcem to zaručuje spolehlivě. Díky vytříbeně svůdnému podání jednoho z nejžádanějších francouzských esejistů na vlastní kůži poznáme, že umění jeu de esprit dosud neztratilo nic ze svého prorockého kouzla.