Co s Carlem Schmittem?

Carl Schmitt (1888–1985) je možná nejkontroverznějším myslitelem současnosti. Podle mínění mnohých představuje významný zdroj či oporu nacistické ideologie – a nepopiratelné je, že Schmitt přednesl právní obhajobu noci dlouhých nožů a inicioval očistu německé právní vědy od „židovských příměsí“. Současně je ale (zvláště od své smrti) předmětem souvislého zájmu pravicových i levicových politických myslitelů a překlady jeho spisů – včetně těch, u nichž je sepětí s nacistickým režimem zcela zřetelné – vycházejí u seriózních akademických nakladatelství. Jak tento rozpor vysvětlit? Nakladatelství OIKOYMENH, které od roku 2007 zpřístupňuje Schmittova díla v češtině, nyní přináší k jeho myšlenkám a textům první souvislý komentář. Jean-François Kervégan (* 1950), profesor pařížské Sorbonny a specialista na Schmittovo a Hegelovo politicko-právní myšlení, učinil ve své knize z roku 2011, nazvané Co s Carlem Schmittem?, zkompromitovanost či „rizikovost“ Schmittových úvah hlavním tématem. Schmittovo nacistické angažmá se přitom nesnaží sebeméně omlouvat, nepovažuje je za pouhý rys osobní slabosti, ale za podstatnou a trvalou souvislost Schmittova díla, a odmítá také tvrdit, že schopnost provokovat je sama o sobě předností. Kervéganův přístup je subtilnější: hájí názor, že Schmitt je skutečným protivníkem toho, na čem stojí současné chápání demokracie a lidských práv; je ale protivníkem inteligentním, jenž formuluje zřetelné a jasné argumenty, a musíme se proto s jeho texty také vyrovnat na půdě argumentace – aniž bychom kvůli tomu museli měnit názor na Schmitta jakožto jednotlivce. Tuto konfrontaci se Schmittovými argumenty Kervégan konkrétně uskutečňuje ve vztahu k pěti klíčovým tématům. Prvním je theologie, tedy otázka, zda je Schmitt „politickým theologem“ (v protikladu k filosofovi), nebo naopak právním teoretikem: Kervégan přehledně shromažďuje Schmittova – na první pohled mnohdy rozporná – vyjádření ke katolické theologii a křesťanské víře a snaží se ukázat, že Schmitt se svým myšlením hlásí k theologii pouze v úzce vyhraněném smyslu. Druhým tématem je normativita čili otázka, odkud berou normy svou závaznost: proti novokantovsky zaměřenému Hansi Kelsenovi, podle něhož právní normy ideálně tvoří uzavřený systém, odvozený ze základní normy, Schmitt hájil faktickou ukotvenost norem a jejich odvozenost z výkonu politického rozhodnutí. Třetím tématem je legitimita v protikladu k legalitě čili otázka vztahu „litery zákonů“ k jejich „duchu“: zde leží ohnisko Schmittovy ostré polemiky s liberalismem a parlamentarismem. Čtvrtým tématem je otázka politična, jež podle Schmitta (a jeho vůbec nejslavnějšího spisu Pojem politična) tvoří zvláštní, samostatnou sféru, založenou na protikladu přítele a nepřítele. Posledním probíraným tématem je jednota světa, jak ji Schmitt (s využitím pojmu „nomos země“) promýšlí zvláště v poválečných textech. Dvousetstránková kniha nevyžaduje předchozí obeznámenost se Schmittem a je vhodná i pro středoškolské a vysokoškolské studenty. Podaný výklad zaujme filosofy i theology, sociology i moderní historiky – a též každého, koho provokuje paradox myšlenkové zkompromitovanosti jako takový.