Osudová setkání Československa s velmocemi na poli mezinárodního práva 1918, 1938, 1968

Více o knize

Velmoci hrály ve 20. století klíčovou roli při utváření a aplikaci mezinárodního práva, stejně jako při formování československého národa a jeho politického sebeurčení. Jejich vliv se projevil v procesu dezintegrace Rakouska-Uherska a v tzv. Malé saintgermainské smlouvě, uzavřené po 1. světové válce. Normativní poselství velmocí se však často rozcházelo s názory českých a slovenských politických sil, což negativně ovlivnilo pozici Československa v konfliktech s nacistickým Německem a Sovětským svazem. Československo čelilo porušování mezinárodního práva, přičemž mezinárodněprávní kvalifikace těchto situací byla poznamenána politickou utilitárností a ideologickými kánony, což vedlo k inkoherenci a ublíženecké sebestřednosti. Politický zájem obhájit kontinuitu nezávislého státu přetvářel realitu v právní fikci, která zakrývala roky československých dějin a selhání národních elit. Československá pozice prosazovala neplatnost mezinárodních smluv, jako byly Mnichovská dohoda a smlouva o sovětských vojscích, což však v mezinárodním prostředí rezonovalo s obtížemi. Na rozdíl od historické literatury, která se s těmito událostmi vyrovnala, česká a slovenská literatura mezinárodního práva to dosud neučinila. Kniha kriticky zkoumá, zda mají být nadále obhajovány teze, které zohledňují mezinárodní právo jako nástroj totalitních ideologů, a nabízí alternativní pohled.