Jmenuji se Eva…

Více o knize

Srdce jí bušilo, ruce se jí třásly, musela pevně držet papír, aby dokázala číst. V dopisu stálo, že ji dlouho hledá, čeká na ni v Praze a ať se přihlásí, jakmile to půjde. Začala číst znovu, ale nedočetla a začala volat a mávat dopisem: „Už mám kam jít! Odneste mě ven z vlaku!“ Chtěla vstát, ale nemohla. Dveře vagónu se zavíraly, vlak se rozjížděl a ona křičela: „Počkejte! Já nechci nikam jet! Mám domov!“ Vlak Červeného kříže vyjel z Bergen-Belsenu, naložený přeživšími. Chtěla zpátky do „své“ Prahy, do bytu s moudrostí a laskavostí rodičů, do Kostelce nad Orlicí, kde trávila léta s babičkou. Netušila, že nic z toho už neexistuje. Patřila k těm „vyvoleným“, kterým hrozilo vyhubení. Když se ptala na dětská Proč, dostávala odpovědi. Teď, po smrti milionů, kdo odpoví na nepochopitelné PROČ? Mnozí přeživší se už nedokázali vymanit z ostnatých drátů. Dokáže ona? Naplní touhu po vzdělání, kterou jí vzal Hitler? Je jí osmnáct, neví, zda někdo z rodiny přežil, a má se rozhodnout mezi adopcí ve Švédsku a návratem do poválečného Československa. I přes další bolesti a ztráty si zachovala motivaci a úsměv. Tento příběh jedné z přímých svědkyň holocaustu, Evy Smolkové-Keulemansové, vypráví o síle a hodnotách v těžkých časech, a klade otázky, které zůstávají otevřené.