Začarovaná Šumava : pověsti a vyprávění z trojmezí Bavorska, Čech a Rakouska

"Hexen, Druden und Durandl" je titul knihy z pera Hanse Schopfa, kterou vydalo nakladatelství Ohetaler-Verlag. Obsahuje 113 lidových pověstí a vyprávění (v originále "Weirazgeschichten" - pozn. překl.) z trojmezí Bavorska, Čech a Rakouska a je doprovázena bohatstvím kreseb a fotografií. Malířka Susanne Zuda (narodila se roku 1969 v Brémách /Bremen/ a žije od roku 1995 v Riedlhütte) vytvořila ilustrace knihy a navrhla i její obálku. Zatímco Hans Schopf knihu dával dohromady, tančily za okny sněhové vločky a od severu nesl "český vítr" mlhu a chlad. V kamnech jeho pracovny tiše praská dřevo a šíří kolem příjemné teplo. Tak nějak muselo být ve světnici, když za starých časů usedla rodina a sousedé k táčkám a zatímco hbité prsty žen draly peří či předly len, vyprávěly se dávné pověsti a legendy. Zejména děti dychtivě naslouchaly a mnohým z nich běhal po zádech mráz. Tak zůstával i zachován poklad pověstí předků. 50 z nich v knize shromážděných pochází z Bavorského lesa, z toho 23 z oblasti Roklanu (Rachel) a Luzného (Lusen), 20 pak z okolí Grafenau. Sedm vyprávění se obírá příběhy sklářského skřítka Durandla a pověstmi ze sklářských hutí. Ty pocházejí ze sbírky Christy a Williho Stegerových. 53 pověstí ze Šumavy bylo převzato z knihy, kterou vydal 1920 básník Hans Watzlik. Pocházejí z oblasti Nýrska (Neuern), Železné Rudy (Eisenstein), Kašperských Hor (Bergreichenstein), Srní (Rehberg), Prachatic (Prachatitz) a Krumlova (Krummau). Deset pověstí pochází z rakouského Mühlviertelu, který se rozprostírá mezi horou Třístoličník (Dreisessel) a Dunajem (Donau). Poskytl nám je laskavě prof. Wolfgang Morscher, který je ručitelem projektu univerzity v Innsbrucku, zaměřeného právě na pověsti a legendy. Na webových stránkách Sagen.at univerzita sto pověstí prezentuje. Také pověsti z knihy "Hexen, Druden und Durandl" budou tím uvedeny na univerzitní internetové stránky. Knihu sestavil, jak už zmíněno, Hans Schopf, který materiál po léta sbíral a po jeden rok se pak věnoval rešerším z něho. Zvlášť zajímavé jsou pověsti o zlé Wecklin, která vstoupila do světa šumavských bájí jako čarodějka od Roklanského jezera (Rachelsee). Byla kdysi hraběnkou na panství Rammelsberg u Schönbergu a byla ke svým poddaným a k lidem vůbec velmi krutá a nelítostná. Za to má podle pověsti trpět v Roklanském jezeře. Skutečný příběh této ženy zveřejnil v roce 1955 ředitel krajského soudu Hermann Wagner z Grafenau. Později neblaze proslulá Wecklin se narodila jako Maria Maximiliana Genoveva Drexlerová dne 26. února 1712. Sama se psala jako "Baronesse de Weickel née de Drexel" a později, když se stal její manžel městským velitelem ve Straubingu, "Baronesse de Vequel, Generalin". Tehdy před ní ještě vládl respekt, později však ji zlá povaha učinila už jen hrdinkou strašidelných vyprávění. Zemřela 4. června 1772 a byla pohřbena v Schönbergu. Tak má mnohá pověst své reálné historické jádro, které je uchováno lidovým podáním z pokolení na pokolení a zůstává jako společná paměť živé až dodnes. Spisovatel Hans Watzlik shromáždil a v roce 1921 jako pátý svazek edice Böhmerwälder Dorfbücher českobudějovického nakladatelství Moldavia vydal soubor šumavských pověstí, v jehož předmluvě vyzývá své čtenáře, aby je i oni dokázali předat příším generacím. Právě této výzvě chce Hans Schopf touto knihou dostát. Sestavil ji jako širší sborník krajových vyprávění z Bavorského lesa, Šumavy i Mühlviertelu dohromady. V novější době se pověstmi našeho domova zvlášť záslužně zabývali etnograf Karl-Heinz Reimeier a prof. Reinhard Haller (zastoupení rovněž samostatně na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Slouží této knize za příklad. Právě zmíněný "Kreisheimatpfleger" Karl-Heinz Reimeier, dále zejména Willi Steger a Herbert Seidl přispěli sestavovateli při práci mnohou radou. Christa Stegerová se jako lektorka zasloužila o to, že text je v pořádku i po pravopisné stránce. Vedle už také zmíněných ilustrací figurují v knize snímky masek ze slavení čaronocí (Rauhnachtmasken), poskytnuté informačním centrem v Neuschönau a zhotovené ve fotografickém studiu Anneliese Blöchingerové v Altschönau, dále pak historické fotografie z doby kolem roku 1900. U textů jde o doslovné zápisy vyprávěných textů, dokumentovaných tu z vědeckých a etnografických důvodů na konci každého příspěvku i udáním pramene. Místa, jména a historické souvislosti jsou částečně osvětleny v připojených poznámkách, úplnosti ovšem nebylo nijak dosaženo. V závěru je kniha opatřena obsáhlým rejstříkem. Je výslovným přáním sestavovatelovým, aby texty pověstí byly vyprávěny dále a řetěz ústního podání, z něhož se zrodily, nebyl tak přerušen.