Dům bez dveří

"Jsem v tomto světě cizincem," poznamenává Simone Bártová hned v úvodní prozodické úvaze a jakoby se od tohoto výroku odvíjela nit bezradnosti, osamění a nejistoty. V autorčině podání se v téměř každém výmluvně stylizovaném verši či větě hromadí nerozhodnost, jak naložit s vlastním životem, která pokračuje a ústí do civilizačního stresu, do pocitu, že "svět je pouhým přeludem", v němž nikdy nenajde domov, kde musí soustavně překonávat sama sebe a utíkat před smrtí. Jen občas v této pochmurné šňůře depresí a smutku zazáří jiskra radostného poznání a naděje, neboť i když "věci nedávají smysl, člověk ztrácí půdu pod nohama, ... přesto se vždycky najde něco nebo někdo, kdo přinese slunce do deštivých dnů". Dům bez dveří je existenciálně laděným souborem deníkových záznamů a básní, autorčinou intimní zpovědí, která zachycuje prožitky vnitřní osamělosti, pocity odcizení, touhu po lásce a hledání sebe sama ve 21. století, v moderním světě zahlceném informacemi a technologiemi ze všech stran, ale zbaveném kouzla romantismu.