Sympatie a pýcha u Davida Huma a Bernarda Mandevilla

Kniha se snaží představit Davida Huma jako myslitele, který, jak výstižně řekl Gilles Deleuze, je „moralistou, sociologem a historikem dříve, než je psychologem, aby mohl být psychologem“, přičemž poukazuje na postupný rozvoj tohoto interpretačního schématu u Normana Kempa Smithe, Gillesa Deleuze a Annette Baierové. Jejich přístup kniharozšiřuje a doplňuje rozborem přirozené společenské potřeby mysli vypracované v Humově Pojednání o lidské přirozenosti a předkládá výklad jejích historických zdrojů. Kniha diskutuje tři podoby této sympatií obstarávané potřeby u Huma – potřeby kontaktu s druhými, potřeby blízkosti a potřeby chvály a uznání. Třetí zmiňovanou potřebu kniha pojednává s ohledem na Humovu originální koncepci věcně oprávněné pýchy, která je podle Huma podstatnou podmínkou ctnostného charakteru a jež, jak kniha argumentuje, je v morální psychologii dodnes relevantní. Tématické zaměření knihy konečně umožňuje poukázat i na důležitou kritickou návaznost Humovy koncepce pýchy na myšlenky Bernarda Mandevilla, jenž svou koncepci člověka jako pyšné bytosti postavil do centra svého svérázného výkladu ctností a lidské společnosti.