Sebe ve mně hledat musíš

„... Duše tehdy neví, co dělat. Neví, zda má mluvit nebo mlčet, ani zda se smát nebo plakat. Jde o slávyplnou hloupost, nebeské bláznovství, kde se učí opravdové moudrosti. Mohutnosti mají schopnost zabývat se věcmi jen v Bohu. Pronáší se tu mnoho slov chvály na Boha, a to bez jakéhokoli řádu, pokud je neuspořádá sám Pán. Duše by chtěla propuknout v chválu a je celá bez sebe: líbezný nepokoj! Terezie nám takto přibližuje okamžik vzniku své poezie, která je výsledkem její mystické zkušenosti. Tyto intimní básně odhalují její ženské srdce, zamilované do Snoubence a trýzněné touhou po Něm. Kromě toho existují i příležitostné a didaktické básně, které ukazují Terezii jako učitelku a matku svých sester. Mnohá svědectví potvrzují, že uměla „veršovat“ a často to dělala; Julián z Ávily popisuje, jak během cest při zakládáních skládala popěvky pro pobavení svých spolusester. Tyto verše psala při rekreacích, na vánoční svátky nebo jako jednoduchý způsob, jak předat svůj ideál života bosých karmelitek. Na konci tereziánského jubilea, pětistého výročí jejího narození, vám je předkládáme v hodnotném přebásnění pana Miloslava Uličného.