Ustavující průběžnost čar

Více o knize

Vnitřním popudem k napsání Ustavující průběžnosti čar bylo to, co jsem nazval stigma počátku. Tedy schopnost čáry popřít svou jsoucností nicotu plochy, z níž povstává. Pokusil jsem se pojednat čáru v nejširších souvislostech tak, aby extenze výkladu zároveň nepopřela nutnou výkladovou koncentraci na to, čím je čára jako konstitutivní prvek našeho vnímání i jako kresebné vyjádření lidské schopnosti vtiskovat svým představám i vnímání tvar. Čáru chápu jako něco, co zakládá bytostnou a plodnou dualitu našeho života. Tato životní rozeklanost je oním hybatelem lidského chování a jejím výrazem je právě čára. Ta osciluje mezi vůlí být intuitivním či geometricky reglementovaným tvarem. Jako geometricky reglementovaný tvar je čára úzce spjata s bodem, plochou a tělesem, jimž jsou věnovány jednotlivé kapitoly této knihy. Jako intuitivně chápaný útvar je čára hluboce zakotvena v naší tělesnosti, v naší schopnosti vstupovat pomocí vnímání do „mezer” mezi věcmi. Čára je výrazem hraničení věcí mezi sebou a zároveň ostenzí, schopností ukazovat rozdílnost, která má ovšem rovněž svou vyprávěcí dimenzi, protože každá čára je nebo může být narací, schopností být příběhem. Na pozadí Zénónových paradoxů pohybu pak vyvstává v tomto textu otázka toho, do jaké míry je čára pohybem či nehybností.