Čertova studánka

Počátky úpatí Vysočiny se ztrácejí v šeru hlubokých lesů, které je od pradávna pokrývají. Jako součást přírody cítíme i dnes celou duší onen živý organismus, vnímáme stromy, keře, mechy, ale také trávy s lesními květinami, maliny, houby zvěř, ptactvo. Své kouzlo zde mají nejen skály, klidné potůčky a říčky, protékající touto krajinou, ale také hřebeny lesnatých kopců, remízky a stráně provoněné heřmánkem a mateřídouškou. Když se mění barvy lesů na tisíce odstínů zeleně, na podzim žlutě i červeně a vzešlá mlha budí naši fantazii, ocitáme se v dobách dávných až neskutečných. Jako ve snu si představíme, co vše se událo v hlubokých hvozdech, co je zde ukryto a zakleto. Kolik živých kamenů, co podivných zjevů, které se ukazují jen očím, které nepochybují o jejich pravdivosti. Kolik zbloudilých či mrtvých tu stále přežívá svou bludnou pouť. Bludičky, světýlka, hejkalové, černá a bílá paní, čarodějnice, plaché lesní žínky, hříšní lidé, kteří na své věčné pouti lesem znovu a znovu ožívají. Definují před námi obrysy zaniklých vsí, prameny vyschlých i živých vod, u nichž sedají na vrbách či stavidlech vodníci, aby občas stáhli do hlubin lidskou duši. I čert, převlečený zpravidla za myslivce, si hledá svou oběť, která by se navěky upsala pekelnému ohni. Se zájmem jsem po léta poslouchal vypravěče a na zašedlých listech luštil písmo starých kronikářů, abych je mohl předat v této publikaci dalším generacím. Zvu vás tedy do hlubokých lesů, kouzelných luk a hájů, do dávných časů, kdy se tyto příběhy skutečně měly stát.