Venkovní stání

Více o knize

Zažral jsem se do toho tak, až jsem mírně naboural tátovo auto! Dlouhá úzká trať plná zatáček, vůně čerstvě stažených okýnek a úplná přehlídka řidičských když. Furt to pomalu graduje, skvělý vývoj hlavního hrdiny (dnes v noci se konečně cítím živý!) a naprosto výborní oponenti. Hodně pohotové a křehké poznámky o tom, jak se hlavní postava cítí uvnitř (still awake in the morning mist, grant me some grace). Ft. smutný sex. Řečeno jinak: autor Venkovního stání nenechá čtenáře ani spolknout slinu, co mu teče po bradě. Navíc provedení těžko hledá konkurenci. Tomáš Gabriel se soustředí na slabiky a pauzy a střihy — v současné poezii nemáme, myslím, lepšího střihače —, rozumí sebemenší odezvě řeči (… zjistil a vytiskl. Jeli jsme s lidmi. Já plodil, ona sbírala síly, byli jsme spolu, jedli jsme listy. Zelí; s. 7) a podle toho se (anebo si) dovede zařídit. Jazyk má vlastní vůli, básník by tudíž měl být skromný — autor tohle ctí. Taky ví to, že pokud se nechá rozptýlit emocemi, nikdy se nedozví, co mu jazyk říká. Vztek a netrpělivost vedou k porážce. Ctižádost to samý. Nakonec je to taky vyprávění o básnictví a básnících s hodně napínavými souboji. (Petr Borkovec