Pravidla českého pravopisu

Více o knize

Od vydání dosud platných Pravidel českého pravopisu (1957) se nashromáždilo nemálo pravopisných problémů, jejichž řešení veřejnost očekávala nebo přímo vyžadovala. Nová Pravidla českého pravopisu odstraňují zbytečné výjimky a rozpory, které existovaly v dosavadních pravidlech nebo které vznikly v živé jazykové praxi, a zjednodušují některá příliš komplikovaná pravopisná pravidla. V posledních letech bylo prohloubeno poznání české výslovnosti, a proto i v různých směrech změněna její kodifikace, která řešení grafické podoby ovlivňuje, zejména u slov cizího původu. Nová akademická Pravidla českého pravopisu obsahují tyto základní části: Předmluvu, Pravopisná pravidla, Přídavek: Pravidla přepisu slov z cizích jazyků do češtiny; Pravopisný slovník; Seznam rodných jmen; Seznam antických jmen; Seznam zeměpisných jmen. Nová Pravidla českého pravopisu přinášejí úpravy zásad týkajících se především psaní velkých písmen, psaní s a z v přejatých slovech, označování délky (kvantity) samohlásek v přejatých slovech, psaní složených přídavných jmen a částečně též interpunkce. Ve snaze podat ucelenější obraz o rodných, antických a zeměpisných jménech a poskytnout podrobnější informace o jejich skloňování a výslovnosti jsou tato jména zpracována do samostatných částí (seznamů). Zřetel k současným jazykovým kontaktům češtiny s jinými jazyky se projevuje v rozšíření části věnované přepisu slov z cizích jazyků do češtiny, tzv. Přídavku, a to zejména o transkripci z jazyků užívajících znakového písma. Slovníková část je pojata jako pravopisný slovník. Výběr hesel se řídí především potřebami pravopisnými, proto jsou do něho zařazena zejména slova, která obsahují jevy pravopisně obtížné. Slovník obsahuje mnoho nových výrazů, zvláště odborné názvy šíře užívané.