A co bigamie?

Více o knize

Nit tohoto příběhu se začala odvíjet jednoho dubnového úterý roku 1997. Přiznávám, že je to velmi ošuntělé spojení „nit příběhu" a „odvíjet se", leč nenapadá mě skutečně nic přiléhavějšího pro onen řetězec příčin a následků, které se udály bezprostředně za sebou od onoho počátečního bodu v úterý. Lze jistě namítnout, že každé úterý, ba každý den či vteřinu se začíná něco odvíjet, například naše buňky, které odumírají každou vteřinu, a tím odvíjejí, přesněji řečeno zavíjejí nit našeho života. Jistě. Jest ovšem posláním každého vyprávění vydělit z toho bezbřehého toku jistý uzavřený úsek, jejž lze obsáhnout vyprávěním v určité snesitelné časové rozloze a dává se mezi přáteli k lepšímu. Povaha tohoto příběhu mě nutí dávat ho k horšímu. Ale kupodivu, když přátelé zvědí, že se jejich bližním přihodilo ještě něco horšího, než se stále přihází jim, pookřejí, neboť běh lidských věcí je již takový, že dávajíce něco k horšímu, dáváme to vlastně k lepšímu.