Eleanor Farjeon

Anglická autorka dětských příběhů, divadelních her, poezie, životopisů, historických a satirických knih. Získala mnoho literárních cen – mimo jiné se roku 1956 stala první nositelkou Ceny Hanse Christiana Andersena (tzv. Malé Nobelovy ceny; po ní ji jako druhá získala roku 1958 Astrid Lindgrenová); a prestižní cena Eleanor Farjeonové za dětskou literaturu je každoročně udělována na její památku sdružením vydavatelů Children’s Book Circle.

Dcera populárního romanopisce Benjamina Farjeona a Maggie (Jeffersonové) Farjeonové, Eleanor pocházela z literární rodiny, její dva mladší bratři, Joseph a Herbert Farjeonové byli spisovateli, zatímco nejstarší, Harry Farjeon, se stal skladatelem.

Eleanor, známá rodině jako „Nellie“ byla malé bázlivé dítě, které bylo často nemocné a mělo špatný zrak. Byla vzdělávána doma a trávila hodně času v podkroví, obklopena knihami. Její otec jí v psaní povzbuzoval už od pěti let.

Přestože strávila většinu života mezi literárními a divadelními kruhy z Londýna, mnohdy se nechala inspirovat věcmi ze svého dětství a ze svých rodinných prázdnin. Prázdniny ve Francii v roce 1907 ji inspirovaly k vytvoření příběhu o trubadúrovi, jejž později upravila na toulavého minstrela z její nejslavnější knihy Martin Pippin in the Apple Orchard.

Během 1. světové války se rodina přestěhovala do Sussexu, kde krajina, vesnice a místní tradice měly hluboký účinek na její pozdější díla. Právě do Sussexu jsou možná umístěny příběhy o Martinovi Pippinovi.

Osmnáctiletá Eleanor, jejíž dědeček z matčiny strany, Joseph Jefferson, byl americkým hercem, napsala libreto k operetě Floretta, k hudbě od jejího staršího bratra Harryho, jež se později stal skladatelem a učitelem hudby. Také spolupracovala se svým mladším bratrem, Herbertem, shakespearovským badatelem a divadelním kritikem. Jejich produkce zahrnovala Kings and Queens (1932), The Two Bouquets (1938), An Elephant in Arcady (1939), The Glass Slipper (1944).

Eleanor měla široký rozsah přátel s významným literárním nadáním včetně D. H. Lawrence, Waltera de la Mare a Roberta Frosta. Po několik let se důvěrně přátelila s básníkem Edwardem Thomasem a jeho ženou. Po Thomasově smrti, v dubnu 1917 při bitvě u Arrasu, zůstala Eleanor blízká jeho ženě, Helen. Později vydala mnoho z jejich korespondence a knihu o jejich vztahu vydala v knize Edward Thomas: The Last Four Years (1958).

Po 1. světové válce si Eleanor vydělávala na živobytí jako básnířka, novinářka a jako reportérka. Často publikovala pod pseudonymem, Eleanořiny básně se objevily v The Herald (Tomfool), Punch, Time and Tide (Chimaera), The New Leader (Merry Andrew), Reynolds News (Tomfool), ale i v jiných číslech časopisů. Její místní práce pro The Herald, Reynolds News a New Leader byla snad nejdokonalejší z jakékoli socialistické básnické tvorby z dvacátých a třicátých let dvacátého století.

Eleanor nebyla nikdy ženatá, ale měla třicetileté přátelství s Georgem Earlem, učitelem angličtiny. Po jeho smrti v roce 1949 měla dlouhý přátelský vztah s hercem Denysem Blakelockem, jež o jejich přátelství napsal v knize Portrait of a Farjeon (1966).

Během padesátých let dvacátého století jí byly uděleny tři hlavní literární ceny: Carnegie Medal of the Library Association, Cena Hanse Christiana Andersena a Regina Medal od American Catholic Library Association. Sdružení vydavatelů Children’s Book Circle uvádí cenu Eleanor Farjeonové ročně na její vzpomínku. Její práce měla a má vliv i na slavného japonského animátora Hayao Miyazakiho.