Viktor Frankl

Viktor Emil Frankl (26.3.1905 – 2.9.1997) byl rakouský neurolog, psychiatr, filosof, spisovatel a přeživší holokaustu. Narodil se ve druhém vídeňském obvodě. Měl dva sourozence - staršího bratra Waltra a mladší sestru Stellu. Franklovi rodiče pocházeli z Čech, matka Elsa ze starého pražského židovského rodu, otec Gabriel z Pohořelic na jižní Moravě. Otec, který byl ředitelem na rakouském ministerstvu sociálních věcí, byl podle Frankla (Frankl 1997) přísný, ale v nejvyšší míře spravedlivý, zatímco matka byla dobrotivá a niterně zbožná bytost.

Během první světové války se rodině nedařilo dobře a děti musely chodit v Pohořelicích žebrat a krást kukuřici na pole. Již během studia na gymnáziu se Frankl intenzivně zajímal o psychologii, což vyústilo v jeho rozhodnutí stát se psychiatrem. Po studiu medicíny pracoval v několika vídeňských nemocnicích.

V březnu 1938 obsadila hitlerovská vojska Rakousko, Frankl přijal místo v Rothschildské nemocnici, což napomohlo oddálit jeho deportaci, ale i deportaci jeho rodiny až do roku 1942.

Koncem listopadu 1941 mu americký konzulát nabídl výjezdní vízum, na které několik let čekal, které se ale nevztahovalo na členy jeho rodiny, kterým již hrozila deportace. Během přemítání o této nabídce se šel projít a očekával "pokyn shůry". Když se vrátil z procházky domů, uviděl na stole kousek mramoru. Úlomek, jež otec přinesl, byl kouskem z desek desatera z největší vídeňské synagogy, kterou nacisté zničili. Bylo na něm hebrejské písmeno vztahující se pouze k čtvrtému přikázání: “Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě*.” Frankl si uvědomil, že by nemohl opustit svou rodinu, a nechal výjezdní vízum propadnout. Na počátku roku 1942 se oženil se svou první ženou, staniční sestrou Tilly Grosserovou. Byli jednou z posledních dvojic Židů, které dostaly povolení od národních socialistů ke sňatku. Tilly musela obětovat jejich nenarozené dítě, protože Židům bylo zakázáno, aby měli děti, i když byli manželé. Tomuto nenarozenému dítěti věnoval Frankl svou knihu "The Unheard Cry For Meaning" (Frankl 1977).

O devět měsíců později, v září, je zatčen a s manželkou a celou svou rodinou deportován do Terezína (jen jeho sestra Stella emigrovala již dříve do Austrálie). Když byl Frankl, vězeň číslo 119 104, v Terezíně povolán k transportu do Osvětimi, jeho žena se tajně přihlásila do stejného transportu jako on, ačkoliv jako pracovnice v továrně na munici mohla být transportu uchráněna. Po příjezdu do Osvětimi, poslal Dr. Mengele při selekci Frankla doleva, ale protože Frankl před sebou neviděl nikoho známého přešel za Mengelovými zády doprava ke svým kolegům. V té době nevěděl, že si tím vlastně zachránil život, protože jít doleva znamenalo jít do plynové komory. Frankl byl přesunut do dalších táborů Kaufering III. a Türkheim (nedaleko Dachau), kde onemocněl na skvrnitý tyfus. V dubnu byl tábor osvobozen americkými oddíly a Frankl se vrací do Vídně, kde se dovídá o smrti své ženy. Tilly byla z Osvětimi dále transportována do Bergen-Belsenu, kde zahynula až po osvobození anglickými oddíly. Franklův otec zemřel vyhladověním v Terezíně, jeho matka a bratr v Osvětimi. V těžký chvílích po návratu mu pomáhali přátelé a práce, diktoval třetí a definitivní znění své knihy "Ärztliche Seelsorge" a v pouhých devíti dnech knihu "Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager", kterou vydal nejprve anonymně, a která vzápětí vyšla pod názvem "... trotzdem Ja zum Leben sagen".

Po válce začalo pro Frankla nové tvůrčí období. Napsal většinu svých knih, ve kterých položil základy svého životního díla, které už později víceméně jen rozšiřoval. Od konce padesátých let začíná intenzivní přednáškovou činnost (od té doby byl pozván na 209 zahraničních univerzit) a stává se známým ve Spojených státech.

Frankl byl vášnivým horolezcem až do věku osmdesáti let, měl odznak horského průvodce "Alpského spolku Dunajských zemí" (Alpenverein Donauland). Tři obtížné výstupy v rakouských Alpách (na Rax a Peilstein) jsou po něm pojmenovány. V roce 1975 se začal učit létat a obdržel pilotní licenci.

V červenci 1947 uzavřel druhé manželství s ošetřovatelkou Eleonorou Katharinou Schwindtovou, se kterou se dožil zlaté svatby (dcera Gabriela, vnoučata Alexander a Katharina [pravnučka Anna Viktoria]).