Allan Sekula Pořadí knih

V pořadí třetí titul v edici Symptomatologie. Esej Tělo a archiv Allana Sekuly z roku 1986 je jedním z nejvýznamnějších příspěvků kritické teorie fotografie a moderní vizuální kultury. Zaměřuje se primárně na způsoby využití fotografie pro sociální klasifikaci a kontrolu. Ukazuje, jak se již raná fotografie stala prostředkem k diagnostice sociální patologie v důsledku souběhu několika faktorů jako bylo zvýšené využívání fotografie policií, popularita fyziognomie a frenologie či přijetí teorie pozitivismu. Systematické snahy o regulaci nebezpečných tříd vyvrcholily v 19. století širokým používáním fotografie a vývojem dvou různých archivačních systémů pro identifikaci a regulaci zločinců pomocí fotografie: Bertillona, který svůj systém stavěl na individualitě a Galtona, který vycházel z koncepce sociálního typu. Oba přitom budovali své fotografické archivy na základech rozvíjející se sociální statistiky a Queteletovy koncepce „průměrného člověka“. Na základě analýzy vztahů mezi fotografií, statistikou, archivy, administrativou apod. Sekula dokládá provázanost ceremoniální a represivní funkce fotografie. Stejně jako u ostatních titulů edice je překlad opatřen doslovem, který představí širší kontext autorova díla, souvislost s ostatními tituly a jeho aktuální relevanci.

Americký fotograf, aktivista, historik a teoretik umění Allan Sekula (1951-2013) si za svůj celoživotní úkol vytyčil nově promyslet dokumentární tradici a umělecký realismus, zejména pokud jde o obnovu jejich spojitosti s radikální levicovou politikou. Ve svém díle se zabýval především kritickými dějinami fotografie, zobrazováním ekonomických vztahů a práce v podmínkách globálního kapitalismu nebo strukturálním násilím či ideologií neoliberalismu. V eseji Fotografie mezi prací a kapitálem z roku 1983 se Allan Sekula věnuje nejen historii zobrazování těžby a pracujících v podzemí, ale i využití fotografie průmyslem jako nástroje dohledu nad manuální prací a budování veřejného obrazu průmyslových podniků. Problematiku fotografie jako práce a způsobů, jakými je práce zobrazována, rozvíjí autor v textu Věčná estetika pracovních gest, původně vydaném roku 1996. Obě eseje představují stále aktuální četbu a mimo jiné předjímají myšlenky a témata relevantní jak v kontextu soudobého materiálního obratu probíhajícího v umění a sociálních vědách, tak v rámci debaty o samotné umělecké činnosti jako práci.