Nouza Oldřich
Básník, autor literatury pro děti, * 21. 5. 1903, Doudleby (u Českých Budějovic), † 25. 5. 1974, Praha.
Pocházel z rodiny učitele. Po maturitě na učitelském ústavu v Českých Budějovicích (1922) působil na obecných a měšťanských školách v Dunajovicích u Třeboně (1922), v Lišově u Českých Budějovic (1922–1925), v Purkarci u Hluboké (1925), v Rapšachu (1925–1927), v Blansku u Kaplic (1927–1931), v Homoli u Českých Budějovic (1931–1940) a v Českých Budějovicích (1940–1948). Od 1945 vykonával zároveň různé funkce na odboru školství a kultury v Českých Budějovicích (mj. spoluzakládal Jihočeskou pravdu a pracoval v její redakci, dále byl redaktorem při oblastní úřadovně ministerstva informací). 1950 se přestěhoval do Prahy, kde do 1953 pracoval jako kulturní referent na ředitelství státních lázní. Poté získal roční stipendium Svazu československých spisovatelů a od 1954 byl redaktorem pražského nakladatelství Mladá fronta (redigoval zde edice Cesty a Mladé cesty). 1963 odešel do důchodu. Člen Levé fronty od jejího založení. Zpočátku se spíše než literatuře věnoval malířské tvorbě a grafice, v níž spojoval sociální cit s ohlasy modernistických směrů, hlavně surrealismu a kubismu. Spolu s Josefem Bartuškou patřil ve 30. letech k vůdčím osobnostem regionální avantgardní skupiny Linie v Českých Budějovicích. Vystavoval v Českých Budějovicích a v Praze. Grafiky, básně a teoretické úvahy publikoval v Linii (České Budějovice), ReDu, Trnu, Trampu, Indexu, Národním osvobození, Jihu (České Budějovice), Lidových novinách, Haló novinách, Programu D 34–39, U Bloku, Lidové kultuře, Době, Literárních novinách, Rudém právu, Kulturní tvorbě, Jihočeské pravdě a Kalendáři Jihočeské pravdy (České Budějovice), Literárním měsíčníku aj. Užíval pseudonymu Jan Houda a šifer on a O. N. Nouza byl lyrik smyslového okouzlení a harmonizačních sklonů. Ze svých hravých, zvukově bohatě instrumentovaných básnických začátků pod patronací Halasových Prvních knížek (Rozmluva přes plot) si trvale podržel dvojjedinou inspiraci ženou a jihočeskou krajinou a tendenci k stavebné uvolněnosti básní, jež často vznikaly jako sled souřadně připojovaných, nespojitých obrazů. Také z vývojového hlediska jej charakterizuje spíše podléhání dobovým trendům než souvislý a organický růst. Za nacistické okupace se připojil k proudu melodické lyriky s motivy domovského spočinutí (Z žebrácké brašny). Po válce se pokoušel o patetickou, oslavnou poezii revoluce a splynutí s masami podle vzoru Vladimira Majakovského (Hymna na náměstí, Srdce budoucího věku). Po návratu k tematice všedního života intonoval intimní prožitky v klíči optimistického životního opojení a dominantou jeho poetiky se stalo vzájemné prorůstání krajinných impresí a milostných vyznání (Cesta ze vsi, Řeka). Harmonizační gesto zůstalo příznačné i pro jeho poslední sbírky, v nichž melodie ustupuje před výrazovou strohostí, málomluvností a zajíkavou reflexivností (Z kamene čas, Okno do obor).