Frédéric Lenormand

Narodil se v rodině profesora matematiky na Univerzitě Paříž VIII a ředitelky dokumentačního střediska pro plánované rodičovství (Planning familial). Otec byl sběratelem japonského umění a Frédéric byl od dětství obklopen asijskou kulturou, literaturou a mýty. V roce 1982 maturoval z jazyků (ruština, angličtina, italština) a pokračoval ve studiu na Institutu politických studií v Paříži a na Sorbonně. V roce 1988 napsal v Madridu pět románů a objevil své literární možnosti. Jeden z románů, Le Songe d'Ursule inspirovaný dílem malíře Vittore Carpaccia, získal cenu Del Duca pro mladé spisovatele. To rozhodlo o jeho další literární dráze. V roce 1989 odjel do New Yorku, kde napsal knihu Les Fous de Guernesey ou les Amateurs de littérature, vydanou nakladatelstvím Robert Laffont. V 90. letech získal řadu ocenění, různých grantů a nabídek, což mu umožnilo věnovat se naplno literatuře. Ve svých historických románech se věnoval především 18. století a událostem Velké francouzské revoluce. Jeho zájem se soustředil zejména na zdravotnická zařízení, přeměněná na vězení. Výsledkem byly dvě téměř analytické práce o těchto dosud minimálně zpracovaných tématech: La Pension Belhomme o vězních tohoto blázince a Douze tyrans minuscules o jejich policejních dozorcích. Nechtěl ale zůstat pouze u této oblasti a proto zaměnil policejní vyšetřovatele 18. století za úředníky ze starověké Číny a rozhodl se pokračovat v literárním díle spisovatele Roberta van Gulika, který zemřel v roce 1967. Vznikla tak série Les Nouvelles Enquêtes du juge Ti ( česky: Případy soudce Ti).