J. Z. Svoboda

Zuzana rozená Renčová, provdaná Nováková (*22.2.1943), básnířka, beletristka, malířka a ilustrátorka, spisovatelka pro děti a mládež, autorka televizních pohádek a romantických příběhů.

Dívčím rodným jménem Renčová, pod nímž také vstoupila do literatury. Jako dcera básníka, překladatele a dramatika Václava Renče (1911-1973) však byla od roku 1970 nucena publikovat pod občanským jménem Nováková. Dětství prožila většinou v Kloboukách u Brna; po otcově odsouzení pro velezradu byla rodina z Brna úředně vykázána (1952). Od roku 1957 žila Nováková v Karlových Varech, pak krátkodobě na různých místech, zejména v Praze, kde také absolvovala střední školu pro pracující (maturita 1962); pracovala jako dělnice a sanitářka. Od roku 1965, kdy se provdala za redaktora a literárního teoretika dětské literatury Jaroslava Nováka ( 1935), žije trvale v Brně a věnuje se literatuře a výtvarné tvorbě (řadu svých knih si sama ilustrovala). Dcery Luisa Nováková ( 1971) a Ester Nováková (* 1978) se rovněž věnují literární tvorbě a ediční činnosti.

Od samého počátku své tvorby si Nováková vytvořila osobitý a v podstatě romantický básnický svět, v němž se často prolíná snová pohádkovost s realitou, kde lidé i věci touží po harmonii, lásce, něze a čistotě a kde obdobně jako v biblickém ráji lidé a zvířata žijí v láskyplné symbióze. Její poezie střídá písňově prostý verš s volným tokem asociací; chce plnit funkci jakéhosi očistného zaklínadla, jímž autorka touží vyvolat ze zapomenutí dětsky původní obraz světa a definovat jej láskou. Dramatičnost této poezie vyrůstá z konfliktu mezi čistotou vize a špínou reálného zla, neustále útočícího na člověka. Byla-li v 60. letech poezie Novákové leckdy ohrožována zdobnou dekorativností, zásadní význam pro její tvorbu znamenalo mateřství, které její obraznost i tematiku pevněji připoutalo k životní konkrétnosti (Ticho plné hudby). Projevilo se to nejen ve větší intenzitě a hutnosti básnického výrazu, ale i těsnějším sepětím s jistotami domova a rodiny, jež Nováková v duchu křesťanství vnímá jako hodnoty transcendentální. Emotivní spontánnost a hloubka náboženské víry se nejpodstatněji promítla do básnických skladeb oživujících mravní odkaz českých světic (Legenda o princezně Anežce; Zdislava, plamen Boží). Básnickým naturelem je Nováková přímo předurčena k tvorbě pro děti a mládež, která také představuje podstatnou část jejího díla. Píše verše pro děti (Říkánky pro dva copánky) i prózy pro mládež (Lucila, Natálie není sama), v nichž manifestuje svou víru v životní řád a v zásadní poslání rodiny. Prozaická tvorba určená menším dětem je prodchnuta vlídnou, až idylickou atmosférou harmonického domova a vzájemné důvěry mezi dětmi a jejich rodiči (Mít svoje vlastní zvířátko, Skřítek do bytu nepatří). Zcela ojedinělý je autorčin přínos v oblasti dětské duchovní poezie, kde v lyrickoepických miniaturách, založených na prostých situacích všedního života, buduje obraz Panny Marie a Svaté rodiny (Když Panna Maria pro vodu chodila). Především se však Nováková věnuje tvorbě pohádek, ať již inspirovaných českým folklorem (Džbánek pohádek), nebo evropskou i mimoevropskou ústní slovesností (Pohádky z Kavkazu, Rybí drahokamy aj.), či pohádek zcela původních (Páv se zlatým chvostem, Mušle pohádek). Pohádku chápe Nováková jako specifický žánr, v němž se propojuje složka básnická se smyslem pro názorný konkrétní detail. Své parafráze cizích pohádek myšlenkově dotváří, zbavuje je drastičnosti, zpřesňuje motivaci jednání pohádkových hrdinů a upevňuje kompoziční vázanost motivů. Někdy své pohádky ozvláštňuje i volně rytmizovaným veršem či snovou projekcí pohádkových motivů, jak je to vlastní jejímu básnickému rukopisu.