Příběh „věčného exulanta“ Timofeje Pavloviče Pnina a jeho hořce komické konfrontace s americkým akademickým prostředím i se západním světem vůbec patří k Nabokovovým čtenářsky nejvděčnějším dílům. Postava nepřízní osudu stíhaného ruského profesora vyučujícího na provinční americké univerzitě v něm autorovi umožnila rozehrát řadu nezapomenutelných epizod, ale i nenápadnou a důvtipnou hru s literárními konvencemi. Román je prvním z volné řady, jež v příštích letech přinese základní Nabokovova díla v jednotné grafické úpravě.
V literární praxi ruské moderny, avantgardy i nového postrealismu konce 19. století nacházely konfigurace ženského "já" svá různá zosobnění, vkládaná do různých modelů strukturace ženské subjektivity. Všechny ženské autorky, které připomíná tato kniha, vkládaly do literárních textů pečeť ženskosti, ženskou sensibilitu, ženskouperspektivu vidění světa, fyziologický a psychický rytmus svého života, svou tělesnost, živelnost, emociální, náboženské i sociálně kritické zanícení. Název sborníku je převzat z deníků Mariny Cvetajevové, která tímto spojením označila sebe a ostatní mladé Rusky, které (jako např. Marie Baškircevová) usilovaly o autentičnost vlastního bytí, aktivně naplněného tvůrčím obsahem a vytvářely tak nový pohled na ženu jako na bytost nezávislou a soběstačnou. V souhlase s dědictvím Severu odmítaly statický ideál, progresivně zaváděly do života a tvorby rušivé a převratné nové prvky, ambivalentnost a dualistickou dynamiku. Jejich odklon od všednosti, obvyklosti obsahoval v sobě značnou dávku hysteričnosti a exaltace, revolty spojené s pokušením a "hříšností".
