Tera Fabiánová

Tera Fabiánová se narodila v Žihárci na jižním Slovensku. Jejího otce odveleli do maďarské armády, Tera tak od útlého dětství pomáhala matce s obživou. V průběhu druhé světové války čelili Romové na Slovensku diskriminaci a perzekuci, romské děti například nesměly chodit do školy, proto i ona vychodila jen tři třídy. Po válce rodina odešla za prací do Čech, kde se Fabiánová po čase vypracovala na jeřábnici a bagristku v ČKD v Praze. Měla čtyři děti.

Psát začala na konci šedesátých let do romského časopisu Románo ľil, kde se stala oblíbenou autorkou především čtenářek, neboť se ve svých básních, fejetonech a povídkách často zaměřovala na téma emancipace, ale stranou nezůstalo ani téma soužití Čechů s romskou menšinou. Byla proto inspirací řadovým Romům i mnohým romským autorům. Během sedmdesátých a osmdesátých se tvorbě sice nadále věnovala, možnosti publikace v oficiálním proudu však byly pro Romy nulové a tak i Fabiánové dílo vycházelo mimo tento hlavní okruh –⁠ básně či próza či se tak objevovaly například jako součást metodických příruček pro učitele či sociální pracovníky, jichž se tiskly omezené počty v řádek několika málo stovek kusů. Situace se změnila až po roce 1989. Zkraje devadesátých let jí vyšel romsko-český příběh pro děti Čavargoš / Tulák (Apeiron, 1991). Rok na to následovalo vydání autobiografického titulu pro děti Sar me phiravas andre škola / Jak jsem chodila do školy (Nakladatelství a vydavatelství ÚDO, 1992) –⁠ jeho text vznikl nejspíše již v první polovině sedmdesátých let. Kolem roku 2000 byla její báseň E bacht ke mande avel / Štěstí přichází ke mně vystavena v rámci série „Poezie pro cestující“ na plochách pražského metra.