Tadeusz Kronski
Vysokoškolské studium na Humanitní fakultě Varšavské univerzity, kde jeho učiteli byli Z. Łempicki (1886–1943) a W. Tatarkiewicz (1886–1980), ukončil v r. 1934. V r. 1937–38 studoval na UK v Praze jako stipendista československé vlády. Hitlerovskou okupaci prožil ve Varšavě, působil jako redaktor ilegálního tisku a v tajných seminářích. Po 2. světové válce pobýval v Paříži, kam ke konci války utekl z totálního nasazení v Altendorfu u Essenu. Stýkal se s polskou emigrací, navázal kontakty s francouzskými komunisty a v r. 1949 vstoupil do Komunistické strany Francie. V r. 1949 se vrátil do Polska. Přednášel dějiny filozofie na stranickém Institutu výchovy vědeckých kádrů, od r. 1951 na varšavské univerzitě. Doktorát filozofie získal v r. 1955, v r. 1956 se stal docentem a vedoucím katedry dějin nověké filozofie na FF varšavské univerzity, kde přednášel zejména o Hegelovi a hegelianismu.
Filozofické stanovisko K. bylo do konce války fenomenologické. Ovlivnil ho W. Tatarkiewicz a během pražského pobytu i fenomenologové Pražského filozofického kroužku, zejména J. Patočka. Za války v l. 1942–43 vznikla studie Fašismus a evropská tradice, která je fenomenologickou analýzou fašismu. Byla vydána až v r. 1960 a její český překlad J. Zumra vyšel v r. 1967. K. sleduje ideovou genealogii fašismu, svébytný mechanismus preparování základních pojmů spojených s evropskou kulturou (pokrok, svoboda, stát, národ, náboženství) a jejich proměnu v zabsolutněné hodnoty, sloužící k ovládnutí národního i individuálního života prostřednictvím propagandistické mašinérie opírající se o sentiment a hystérii. Po 2. světové válce se K. orientoval marxisticky. Snažil se bránit marxismus před dogmatismem a hledal v něm interpretační metodu pro analýzu Kantovy, Fichtovy a Hegelovy filozofie a polské filozofie poloviny 19. století. Jeho přístupy nejsou přijímány jednoznačně, ale hodnoceny kladně (L. Kołakowski, B. Baczko), kriticky (A. Wałicki) i odmítavě (A. Biernacki). K. vztah k české filozofii se formoval v době jeho pražského studijního pobytu na UK. Recenzoval v polském tisku práce L. Riegera, J. Krále, F. Pelikána, J. B. Kozáka. Trvalé přátelství navázal zejména s J. Patočkou, se kterým si dlouhá léta korespondoval. Byl prvním polským autorem, který ještě před válkou informoval polského čtenáře o Patočkově filozofii, když recenzoval jeho habilitační práci Přirozený svět jako filozofický problém (Ateneum 1939). Po K. smrti pokračovala v kontaktech s J. Patočkou jeho manželka Irena K., rozená Krzemická (1915–1974). Za války v r. 1943 K. publikoval v podzemním měsíčníku Głos Wolny Wolno's'c Ubezpieczaj\c a cy nepodepsaný článek Polsko-české společenství vzhledem k federaci střední a jihovýchodní Evropy, ve kterém zdůraznil potřebu hlubšího porozumění a česko-polské vzájemnosti. Krátce před svou smrtí obnovil K. kontakty s českými filozofy a v r. 1958 se aktivně účastnil liblické konference Filozofie v dějinách českého národa.