Raija Hauck Knihy

Hrdinou a vypravěčem románu Nepatrná ztráta osamělosti je židovský chlapec, který přežije vyhlazovací tábor i pochod smrti a vrací se do rodné Prahy na pokraji svých duševních a fyzických sil. Je však květen 1945, lidé radostně oslavují konec války a do této optimismem naplněné doby se návrat stínů z minulosti nehodí. Hledání ztracené rodiny, přátel i lásky zavede hrdinu na nečekaně obtížnou cestu, na které se musí vyrovnávat se svými traumaty, úzkostmi i nedůvěrou k okolnímu světu. A zjišťuje, že válka zanechala nezhojitelné jizvy nejen v něm – poválečný svět se nenávratně mění a nic z toho, co si v zajetí vysnil, nebude snadné a zcela podle jeho představ… Sugestivní a napínavé vyprávění z temného období dějin není v tomto románu ztracených iluzí jen dalším příběhem o holokaustu, ale zpracovává následnou dobu a události, o kterých toho nebylo napsáno příliš mnoho. Kniha je zároveň historicky věrným dokumentem, napsaným podle skutečnosti.

Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.