David Foster Wallace ve svých dílech s nečekanými obraty zkoumal téměř vše, od románů přes žurnalistiku až po prázdninové zážitky. Jeho život byl honbou za informacemi, sbíráním otázek typu „jak“ a „proč“. Chtěl psát „o tom, jaké to je žít“, nikoli jako únik z reality. Wallaceho styl, plný komiky, brilantnosti a lidskosti, si čtenáře získal svou hloubkou a přístupností.
Svůj poslední soubor povídek Zapomnění psal David Foster Wallace paralelně s již nedokončeným románem Bledý král. Kniha vyšla roku 2004. Témata osobní identity a možností porozumění i sebeporozumění se ve Wallaceových textech prolínají s nejsoučasnějšími technikami ovlivňování a vnější prezentace a kladou – nevyslovenou, snad i nevyslovitelnou? – otázku, na co jsme vlastně zapomněli.
V Krátkých rozhovorech s odpornými muži (1999) podává David Foster Wallace zprávu o lidských bytostech zasažených úzkostí, nejistotou a osamoceností. Formálně rozmanitý soubor povídek je jakousi verbální anatomií vztahu mezi pohlavími, výpravou do světa myslí a těl „prozacového národa“. Titulní cyklus, který prorůstá celou knihou, má podobu přepisu rozhovorů s 18 muži, jejichž promluvy jsou formovány nepřítomností tázající osoby. Strach mužů z ženských soudů tu ústí v egománii, mizogynii a objektivizaci svého protějšku. Wallacovy prozaické útvary jsou obydleny personalizovanými postoji, s nimiž by se málokdo chtěl identifikovat, které se ale mnohým budou zdát až znepokojivě povědomé. Mluví tu přízraky, nebo skutečné osoby v nás?