Jiří Pechar Knihy

Nové kompletní vydání stěžejního díla světové literatury. Sedmidílný román Hledání ztraceného času, považovaný za jedno ze základních děl nejen francouzské, ale i světové literatury, vznikal v letech 1909 až 1922 a byl uveřejňován postupně v letech 1913 až 1927. Proustův románse odehrává v prostředí francouzské vyšší společnosti na přelomu 19. a 20. století. Lze-li o něm říci, že podává po Balzacově Lidské komedii nejúplnější „obraz mravů“ své doby, zároveň platí, že autorovi jde o mnohem víc než o realistické zobrazení společnosti: hlavními tématy jeho díla jsou čas, paměť, umění a poznání. Hlavním "hrdinou" tohoto románu-řeka, či spíše románu-katedrála, který čítá 3120 stran a v němž figuruje více než 200 postav, je lidské vědomí. Vydání je doplněno o rozsáhlý doslov, jehož autorem je Josef Fulka, jeden z našich největších znalců Proustova díla.

Díly: Svět Swannových (388 stran), Ve stínu kvetoucích dívek (480 stran), Svět Guermantových (600 stran), Sodoma a Gomora (528 stran), Uvězněná (412 stran), Uprchlá (288 stran), Čas znovu nalezený (424 stran) Sedmidílný román Hledání ztraceného času, považovaný za jedno ze základních děl nejen francouzské, ale i světové literatury, vznikal v letech 1909 až 1922 a byl uveřejňován postupně v letech 1913 až 1927. Proustův román se odehrává v prostředí francouzské vyšší společnosti na přelomu 19. a 20. Lze-li o něm říci, že podává po Balzacově Lidské komedii nejúplnější "obraz mravů" své doby, zároveň platí, že autorovi jde o mnohem víc než o realistické zobrazení společnosti: hlavními tématy jeho díla jsou čas, paměť, umění a poznání. Hlavním "hrdinou" románu tohoto románu-řeka, či spíše románu-katedrála, který čítá 3120 stran a v němž figuruje více než 200 postav, je lidské vědomí. "Osud Proustova Hledání je současně záviděníhodný i nezáviděníhodný. Záviděníhodný proto, že Proustovi se skutečně podařilo splnit to, co si ve svém velkém románovém cyklu předsevzal: napsat dílo, kterým dosáhne nesmrtelnosti nejen v tom smyslu, že bude za nesmrtelné formálně uznáno (tedy že se stane součástí kánonu), ale především v tom smyslu, že málokterý román vede tak bohatý "posmrtný" život jako právě Hledání ztraceného času. Interpretací a analýz, které mu byly věnovány, je bezpočet. Celá řada filosofů, literárních teoretiků i estetiků se k Proustovi nepřestává vracet a konfrontovat se s ním. Proust je pro mnoho z nich nejen předmětem zájmu, ale skutečné fascinace: těchto sedm svazků čtenáři poskytuje nekonečné množství podnětů jak ke čtenářskému potěšení, tak k přemýšlení, neboť Proust není jen spisovatel, ale i výjimečný filosof, estetik i sociolog. Jeho dílo je natolik komplexní a mnohovrstevnaté, že zůstává - a navždy zůstane - pro čtenáře tajemstvím: můžeme je číst opakovaně, ale nikdy mu nelze být beze zbytku práv a proniknout do jeho vnitřní architektoniky natolik, abychom mohli říci, že nám nic nového už nemůže dát." Josef Fulka (z Doslovu k českému vydání). Autory překladu, jenž původně vycházel postupně v letech 1979 až 1988 a z něhož vychází i vydání současné, jsou Prokop Voskovec (díly I a II) a Jiří Pechar (díly III až VII). Jestliže Pecharův překlad v našem vydání nedoznal žádných změn, překlad Voskovcův (zejména díl Ve stínu kvetoucích dívek), jemuž úmrtí nedovolilo dílo dokončit, si vyžádal nezbytnou revizi. Nové vydání je doplněno o rozsáhlý doslov, jehož autorem je Josef Fulka, jeden z našich největších znalců Proustova díla.

Toto rozsáhlé encyklopedické dílo čtenáře postupně seznámí s poklady světového umění. Opírá se o proslulé dějiny Josého Pijoana, které vyšly před téměř 70 lety. Čtenáři, milovníci umění, ocení bohatství obrazové dokumentace, na níž je dílo založeno. Vynikající barevné reprodukce představují jednotlivé kultury, epochy, umělecké proudy a osobnosti. Desetidílné Dějiny umění jsou určeny širokému okruhu zájemců o výtvarnou kulturu a kulturní historii. První svazek zavede čtenáře do samých počátků výtvarné tvorby v hlubinách pravěku, za kulturou starého Egypta a Íránu, za uměním sumerským, akkadským, babylonským a asyrským i za památkami předkolumbovské Ameriky.

Toto rozsáhlé encyklopedické dílo čtenáře postupně seznámí s poklady světového umění. Opírá se o proslulé dějiny Josého Pijoana, které vyšly před téměř 70 lety. Čtenáři, milovníci umění, ocení bohatství obrazové dokumentace, na níž je dílo založeno. Vynikající barevné reprodukce představují jednotlivé kultury, epochy, umělecké proudy a osobnosti. Desetidílné Dějiny umění jsou určeny širokému okruhu zájemců o výtvarnou kulturu a kulturní historii. Desátý díl Pijoanovy encyklopedie dovede panorama dějin umění od počátku 20. století po šedesátá léta. Seznámíme se se surrealismem i moderními směry druhé poloviny století: lyrickou abstrakcí v malířství, abstraktním expresionismem; samostatná kapitola je věnována i např. pop-artu. V moderním umění, stírajícím hranice mezi jednotlivými obory, má vedle sochařství své místo moderní architektura, procházející dynamickým vývojem, ale třeba i tzv. kinetické umění, op art a dokonce průmyslový design. Samostatně koncipované statě zpracovávají nejen současné proudy, ale i výrazné osobnosti západního umění z doby po 2. světové válce.

Druhý svazek Pijoanových Dějin umění je věnován antice. Jde o knihu tematicky ucelenou, a může tedy sloužit samostatně jako dobrá přehledná příručka dějin umění Řecka a Říma. Obsahuje: umění předhelénské, řecké archaické umění do perských válek a po per. válkách, řecké umění v době Periklově, řecké umění 4.st.,helénistické umění, etruské umění, římské umění v době svých počátků a za republiky, římské umění za Augusta a jeho nástupců, římské umění za Flaviovců a Antoninovců, římské umění provinční a vojenské, římské pozdní umění.

Toto rozsáhlé encyklopedické dílo čtenáře postupně seznámí s poklady světového umění. Opírá se o proslulé dějiny Josého Pijoana, které vyšly před téměř 70 lety. Čtenáři, milovníci umění, ocení bohatství obrazové dokumentace, na níž je dílo založeno. Vynikající barevné reprodukce představují jednotlivé kultury, epochy, umělecké proudy a osobnosti. Desetidílné Dějiny umění jsou určeny širokému okruhu zájemců o výtvarnou kulturu a kulturní historii. Pátý svazek je vyhrazen počátkům a první fázi renesance, jednoho z nejvelkolepějších uměleckých hnutí v Evropě. Zrodila se v Itálii jako velký jednotný sloh, navázala na gotiku a vydala bohaté plody v architektuře, sochařství i malířství. S renesancí se otevírá v umění novověk; její rysy či vymoženosti si uchovaly platnost až do našeho století - ať už jde o nové pojetí prostoru a perspektivu, technologické objevy, vznik nových žánrů krajinomalby či portrétu nebo statut umělce jako individuálního tvůrce. V jednotlivých kapitolách se setkáte se jmény Cimabua, Giotta, Duccia, z mimoitalské oblasti Jana van Eycka, v dalších s velkými představiteli raně renesančního umění, jakými byli např. Donatello, Pasaccio, Fra Angelico, Botticelli… Řadu uzavírá mnohostranná, vrcholná renesanční osobnost Leonarda da Vinci.

Šestý svazek je věnován 16. století, období, kdy v Itálii vydala své nejcennější plody renesance, kdy se s šířením jejich myšlenek otevřela nová kapitola dějin umění i v ostatní Evropě a kdy se jako její závěrečná fáze zrodil manýrismus. Jen vzácně se v historii rozvinula v poměrně krátkém časovém úseku tak obecná a přitom soustředěná tvůrčí aktivita a k vrcholům umění se vzepjal tak velký počet geniálních osobností. Obsahuje: malířství střední Itálie v 16.st., manýrismus, italské sochařství 16.st. Michelangelo, italská architektura 16.st., benátské malířství, Tizian, renesance ve Španělsku, El Greco, renesance ve Francii, nizozemské malířství 16.st., renesance ve střední Evropě, Albrecht Dürer, Lucas Cranach.

Kniha známého francouzského historika vyšla k 200. výročí francouzské revoluce.

Kniha umožňuje seznámení se současnou evropskou filozofií prostřednictvím vymezení pojmu identity.

Kniha vzpomínek významného českého literárního vědce, filosofa a překladatele je mimořádně cenným a čtivým svědectvím o osudu českého vzdělance v druhé polovině dvacátého století. Autor otevřeně líčí svůj život, studia, práci a zejména svůj život na rozhraní mezi možností veřejně působit jako překladatel a literární vědec a přitom publikovat též v samizdatu, nepoddat se vládnoucímu komunistickému režimu a udržet si svou mravní integritu. V Pecharově vyprávění vystupují desítky významných osobností českého kulturního života, jejichž portréty patří k tomu nejlepšímu, co v posledním dvacetiletí v české memoárové literatuře vzniklo.

Významný představitel současné světové filosofie považuje toto své dílo za nejvýznamnější. Koriguje v něm některé představy šířící se u nás pod heslem postmodernismu.

Filosofická zkoumání (1953) byla vydána žáky Ludwiga Wittgensteina jako rekonstrukce jeho dlouho připravované knihy, která měla nahradit Tractatus logico-philosophicus. Edice vychází především z textu z konce třicátých a začátku čtyřicátých let, s nímž byl Wittgenstein spokojen. I přes některé výhrady k edičnímu zpracování se kniha stala jednou z nejvlivnějších filosofických publikací 20. století. Wittgenstein zde proslul svou metodou, která místo odpovídání na filosofické otázky navrhuje jejich diskvalifikaci analýzou jazyka. Úvodní části odhalují předsudky spojené s jazykem, zejména na příkladech vlastních jmen a jejich aplikací na jazyk obecně. Dále se objevují úvahy o pravdivosti a povaze filosofie, zavedení pojmu jazykové hry, a analýza pravidel a jednání. Následují otázky myšlení a duševních procesů, včetně úvah o soukromém jazyce. Zbytek knihy se zaměřuje na psychologická témata jako intencionalita, vůle a vnímání druhých. Wittgensteinovo bádání také upozornilo na význam textů, které vyšly po jeho smrti, a zpochybnilo správnost zařazení některých částí v edici.

Autor, dnes už legendární postava, zachycuje ve své knize šedesát let života z druhé půli minulého století a začátku našeho století. Slavný obchodník s exotickými zvířaty, majitel světově proslulého cirkusu, ale především zakladatel moderně pojaté Zoo – Ráje zvířat ve Stellingenském zooparku – zaplňuje svou knihu vedle zvířecích hrdinů i pestrým kaleidoskopem postav, s kterými přišel při své práci do styku.

Freud nikdy nenapsal skutečnou učebnici psychoanalýzy. A tak se tomuto účelu nejvíc blíží jeho přednášky. Jejich první řadu přednesl mezi lety 1915 a 1917 v posluchárně Vídeňské psychiatrické kliniky tak, aby je pochopili i posluchači bez hlubšího psychiatrického vzdělání. Jeho způsob podání je živý a projevuje se v něm Freudova schopnost didaktického myšlení. Stavba přednášek vychází z toho, co je každému bezprostředně známo z vlastních prožitků. Tématem jsou tři klasické oblasti psychoanalytického zkoumání: chybné úkony, sny a neurotické symptomy. Přednášky jsou skvělým přehledem poznatků tzv. překladatelského období psychoanalýzy. Freud na tento projekt navázal v Nové řadě přednášek k úvodu do psychoanalýzy z roku 1933, ačkoli tato řada už nikdy před posluchači přednesena nebyla. Freud zde své poznatky reviduje a doplňuje a představuje mimo jiné strukturální model psychiky. Jedná se o nejpřekládanější Freudovo dílo, které dodnes patří k povinným textům všech výukových psychoanalytických institutů – o ideální úvod k poznání psychoanalýzy, jak jej může podat jen jeho tvůrce sám. Sigmund Freud (1856–1939), vídeňský neurolog a psychoterapeut, zakladatel psychoanalýzy.

Obsáhlé odborné dílo ve dvou knihách, podávající podrobný přehled autorů a jejich děl, vydaných v exilu a samizdatu. Antologie obsahuje i ukázky, vzpomínky a komentáře vč. osobních medailonů autorů

Výbor přináší dvě čtenářsky přitažlivé povídky (Plukovník Chabert, 1832; Gobseck, 1830), které jsou mistrovskou ukázkou způsobu, jak autor zachycoval charaktery postav. Spojovacím článkem mezi nimi je postava advokáta Darvilla, známého z Lidské komedie. V povídce Plukovník Chabert se snaží zachránit čest vojáka, který byl považován za mrtvého a jehož žena se mezitím výhodně provdala. V povídce Gobseck vystupuje advokát jako vypravěč příběhu o starém lichváři, který se z principu soudil o jediný frank.

Texty, které Jiří Pechar připravil pro knižní vydání pod názvem Člověk a pravda, jsou eseje pohybující se na pomezí literární vědy a filosofických úvah. I když byly tyto texty napsány ve většině případů už v sedmdesátých letech minulého století (do knihy budou zařazeny i nové nebo upravené texty), jde stále o aktuální témata, která jsou dnes možná mnohem více frekventovaná než v uplynulých dvaceti letech (Člověk a poznání, Pravda lidské práce, Krize patriarchální společnosti, Politikova služba životu). Úvahy Jiřího Pechara, významného českého myslitele, mimo jiné žáka Jana Patočky a Václava Černého, jsou pro český literární svět nesporně obohacující. Vyšly totiž před třiceti léty pouze v deseti strojopisných kusech v samizdatové edici Kvart, přitom nejsou úzce spjaté s dobou svého vzniku. Naopak, cenná je na nich časová neukotvenost a dobový přesah.

Jiří Pechar je českému čtenáři znám především jako překladatel, literární vědec a filosof, méně jako básník. Sbírka poezie Slovo v samotě vyšla původně před více než třiceti lety pouze v samizdatu, tedy širší veřejnosti téměř nedostupná. I když jde o práci poměrně subtilní, je svým obsahem hutná. Na prostoru necelých osmdesáti stran rozpoznáme vlivy lyrické, melické i existenciální, přitom verše jsou doplněny autorovými komentáři. Jiří Pechar je člověkem střídmým, což se bezesporu v jeho textech také odráží. Pecharovy verše navíc nejsou úzce spjaté s dobou svého vzniku, naopak cenná je na nich časová neukotvenost a dobový přesah.

Druhá část výboru z rozsáhlého kritického díla Václava Černého. Výbor uspoř. Jan Šulc ; k vyd. připravil Jaroslav Kabíček ; soupis díla V. Černého sest. Hana Salajková ; doslov Jiří Pechar.

Vztah mezi myšlením a imaginací má zcela zásadní význam pro literaturu i filosofii. Kniha, v níž je konfrontováno středoevropské vnímání reality s myšlením sousedních kultur ovlivněných odlišnou historií. Nová kniha Jiřího Pechara (1929), estetika, literárního teoretika, filosofa a překladatele vřazuje český pohled na prolínání filosofie a literatury do kontextu světové tvorby a uvažování. Některé Pecharovy úvahy mají své východisko v nazírání na určitá literární díla nebo na určité literární osobnosti, ať je to v souvislosti se středověkým myšlením Dantova Božská komedie, v souvislosti s úsilím o kulturní syntézu Goethe, nebo v souvislosti s nejdramatičtějšími aspekty života jednotlivce i společnosti rozbor románových děl Tolstého a Dostojevského. Proustovo dílo dalo příležitost rozvinout jeho úvahy o prožitku toho, co se vymyká času, ale zároveň s tím i vazbě na vlastní já. S tématem imaginace souvisí ovšem i pasáž věnovaná Freudově interpretaci snů a vzpomínek z raného dětství, na kterou navazuje i úvaha o roli, jakou v určitých literárních dílech hrálo srovnání života a snu. V souvislosti s křesťanstvím a vírou Pechar vede také úvahy nad některými myšlenkami Jana Patočky. Skutečnost, že se v sledu jednotlivých partií knihy obráží i historie Evropy – se zvláštním zřetelem na historii českou, přemýšlí i nad někdejšími spory o smyslu českých dějin.

Sborník studií z němčiny přeložil , sestavil a úvod napsal Jiří Pechar.

Obsáhlá erudovaná publikace provází vývojem literatury od přelomu století, přes nástup avantgardy, surrealistickou revoluci až k postmoderně.

V teoretické rovině přináší tato kniha informace o francouzské tematické kritice, o některých literárněvědných metodách inspirovaných psychoanalýzou, o poetice prózy, jak byla rozpracována francouzskými strukturalisty, o strukturalistickém přístupu k poezii i o metodách komparativních. S těmito kapitolami se střídají konkrétní aplikace příslušné metody na některá díla česká. Kniha je doplněna ukázkami prací našich významných překladatelů.

V rámci obratu „k věcem samým“, který charakterizuje fenomenologii, existují nicméně mezi jednotlivými filosofy, kteří se k ní hlásí, podstatné rozdíly. Právě ty chce tato kniha zřetelně ukázat podrobným rozborem myšlení hlavních postav fenomenologického myšlenkového proudu. Je tu nejprve zřetelný protiklad mezi Husserlem samým a myšlením Schelerovým nebo Heideggerovým. Podrobně je rozebrána filosofie Sartrova i kritika, které ji podrobil Merleau-Ponty, a pozornost je věnována i těm, pro které fenomenologie představovala jen výchozí fázi myšlení, zakotveného v křesťanské víře (Paul Ricoeur) nebo v etice inspirované dědictvím judaismu (Levinas). A analýzy, které Husserlově filosofii věnoval ve svém raném období Jacques Derrida, ukazují, jak právě kritika Husserlova pojetí živé přítomnosti vedla k vypracování základních pojmů jeho dekonstruktivní metody. Husserlova pojetí živé přítomnosti vedla k vypracování základních pojmů jeho dekonstruktivní metody.

Citáty z Hledání ztraceného času vybral a poznámku napsal Jaroslav Štěpánek.

Jacques Lacan představuje významnou etapu ve vývoji francouzské psychoanalýzy a má dodnes nemalý vliv zejména v románských zemích Evropy (Francie, Itálie) a v Latinské Americe. Pro seznámení českých čtenářů s Lacanovým pojetím psychoanalýzy byly zvoleny dvě práce zařazené do souboru vydaného pod názvem Écrits, které nyní otiskujeme dvoujazyčně spolu s jejich francouzským originálem: studie „Stadium zrcadla“ odpovídá Lacanově příspěvku na mezinárodním psychoanalytickém kongresu konaném v Curychu v roce 1949 a studie „Funkce a pole promluvy a řeči v psychoanalýze“ přednášce, s níž Lacan vystoupil na kongresu pořádaném v Římě tamní univerzitou roku 1953.

Komisař Maigret patří k nejznámějším románovým detektivům a jeho příběhy přinesly francouzskému spisovateli Georgesovi Simenonovi celosvětový ohlas. V novele Maigret a Dlouhé Bidlo se pařížský policista na základě svědectví bývalé prostitutky pouští do poněkud neobvyklého vyšetřování: než dopadne pachatele vraždy, musí nejprve zjistit, zda k nějakému zločinu vůbec došlo. V příběhu Inspektor Kostra opouští Maigret známou půdu Paříže a odjíždí na venkov. Kolem zdánlivě náhodné smrti místního mladíka se totiž rozvířil kolotoč pomluv a v sázce je pověst bohatého statkáře. Maigret se však nesetká s právě vřelým přijetím, a jeho práci navíc maří podivínský a nikým nemilovaný bývalý kolega. Jen díky buldočí vytrvalosti se komisaři podaří prohlédnout lži a intriky a odhalit celou pravdu.

Vývoj překladatelských teorií a metod. Dějiny teoretického myšlení o překladu a jeho uměleckých prostředcích. Význam českého překladatelství pro dějiny české literatury.

Kniha podává výklad hlavních aspektů Lacanova pojetí psychoanalýzy i historii jeho konfliktu s Mezinárodní psychoanalytickou asociací. Každou část výkladu autor dokládá citacemi z Lacanových statí (shrnutých v souboru nazvaném Ecrits) či z textu jeho vydaných seminářů, což je v našem prostředí zvlášť důležité, protože český překlad jeho prací nebyl dosud vydán. Autor v knize nejprve popisuje historii Lacanova konfliktu s Mezinárodní psychoanalytickou asociací, poté v jednotlivých kapitolách probírá jednotlivé aspekty jeho pojetí psychoanalýzy. Začíná Lacanovou koncepcí tzv. stadia zrcadla, tedy procesu, jakým se utváří Já dítěte působením vizuální podoby druhé lidské bytosti. Následuje výklad strukturalistického pojetí psychoanalýzy jako účinků symbolického řádu chápaného v návaznosti na de Saussurovo pojetí jazyka. V souvislosti se způsobem, jakým se podle Lacana konstituuje realita, rozebírá autor knihy jeho pojetí psychózy. Samostatné kapitoly jsou věnovány roli sexuality a Lacanově interpretaci toho, co Freud označil jako pud smrti. Kniha je doplněna doslovem od Martina Petráše.

Brilantní próza estetika, literárního vědce a významného překladatele je inspirována věcností a výrazovou sevřeností "nového románu". Na pozadí historických událostí 2. světové války vypráví tragickou historii české rodiny, z níž dodnes mrazí.

Soubor Mallarmého veršů sestavený Jiřím Pecharem.

Publikace obsahuje texty ze semináře Centra pro ekonomiku a politiku z 9. ledna 2010 a několik dalších doplňkových textů. Jsou zde také přetištěny úryvky z díla Alberta Camuse.

Kniha obsahuje podrobné informace o drogách. Cesty od výrobce ke konečnému spotřebiteli, největší zdroje drog, sklady, laboratoře, mafie.

Novela s mnoha autobiografickými prvky z r. 1934 vypráví o mladém intelektuálovi. Součástí jeho tápání je i vývoj vztahu k dívce, který se skoro proti vůli mladíka mění z přátelství v lásku. V knize je v postavě vůdce literárního kroužku karikován Andé Breton. Roland Travy má za sebou zážitky z války v severní Africe a po návratu se bez cíle, bez zázemí a bez zaměstnání potlouká po Paříži. Pro své potěšení se zabývá složitými matematickými propočty. Celkem náhodně se seznamuje s dvěma naprosto odlišnými skupinami lidí – s mladíky a „děvčaty“ z galerky či pologalerky, mezi nimiž pozná také dívku Odile, a se skupinou výstředních estétů, v nichž lze snadno poznat surrealisty. S trochu záhadnou Odile se z praktických důvodů ožení a teprve po čase zjistí oba, že to, co k sobě cítí, není přátelství, ale prostě láska... Doslov napsal Jiří Pechar.

Rozbor Nietzschova díla se soustředí na jeho významné motivy, jako jsou učení o nadčlověku, vůle k moci, věčný návrat stejného, pravda a kritika křesťanství, a ukazuje, jak se jejich pojetí v průběhu filosofova života proměňovalo, přičemž bere v úvahu i možný vliv vážné choroby, jíž trpěl. Kniha se vedle snahy problematizovat některé zjednodušující a zavádějící interpretace, jimž bylo Nietzschovo dílo po jeho smrti vystaveno, zabývá rovněž německou a francouzskou recepcí jeho filosofie.

Publikace je syntézou autorova celoživotního badatelského úsilí. Spojuje znalosti z oblasti literární teorie, historie i kritiky s esejistickou srozumitelností, komparatistickým zaměřením a znalostmi světové filosofie.

V eseji autor domýšlí řadu podnětů ze své starší práce Formování vědeckého ducha (1934, česky 2018) a zároveň přechází z oblasti vědění k poezii. V osobitém psychoanalytickém výkladu snění u ohně dospívá k nástinu své filosofie básnického obrazu, kterou pak rozvíjí v knize Voda a sny (1941, česky 1997).

Úvodní svazek rozsáhlého dvacetisvazkového cyklu „Rougonů-Macquartů“ je obrazem francouzské rodiny a společnosti za druhého císařství, se všemi znaky tehdejšího sociálního života. Tento román je podle Zoly „přírodopisem rodiny“. Vystupuje v něm syn bláznivé Adelaidy z chudinskéčtvrti, Petr Rougon, jemuž státní převrat, prohnaná manželka a vlastní bezohlednost dopomohou ke kariéře.

Aristides Rougon se rozhodne zahodit své ideály, přestane pracovat jako redaktor provinčních novin a místo toho se vrhne do víru finančních spekulací. S plánovanou přestavbou a modernizací pařížských čtvrtí se pro lidi bez skrupulí objevilo mnoho zajímavých příležitostí.

V této knize Metz využil pro popis filmu pojem francouzského teoretika J. Lacana imaginárno. Čistě vizuální pole zrcadlové fáze s narcisistním rozměrem mu slouží jako klíč pro sledování kinematografie, respektive percepce, ve které zároveň zdůrazňuje roli nevědomí. Symbolické čtení se podle něj hodí spíše pro literární text, pro vnímání filmu je pak aktivována více oblast imaginárního označování, význam vzniká na základě obrazů. Zároveň přenáší pozornost ze zkoumání signifikátů na signifikant. Signifikant, jakožto nositel významu, vede diváka k zapomínání na reálný referent a usnadňuje mu ponor do fikce. V návaznosti na ideologické teorie označuje kinematografický aparát jako původce regresivního umístění diváka právě do stavu narcisistního imaginárna. Film je tak podoben dennímu snění, oproti snu totiž stále zahrnuje možnost reflexe divákova stavu a chápání umístění v centru obrazů.

Dva romány ze Zolova 20 svazkového cyklu. První je lyrickou básní v próze o starém parku a současně protiklerikálním útokem. První román je výpravnou básní o konfliktu kultu přírody a vitalismu s křesťanským ideálem askeze, zkostnatělým v katolické dogma. Druhý je mistrovskym zobrazenímživota vysoké pařížské společnosti v 50. letech 19. stol., jejíž prohnilost pranýřuje.

Děj románu u nás dosud málo známého francouzského prozaika, žurnalisty a esejisty je situován do nevelkého pyrenejského města v meziválečném období. Na pozadí společenského života měšťanských rodin evokuje životní osudy dcery zbohaté rodiny, jíž po zmarněném milostném životě zůstává životní prázdnota a vyhlídka na osamělé stáří.

Reprezentativní antologie moderní světové poezie ve velmi kvalitním výběru. Výbor zabírá moderní poezii od jejích prvopočátků, které ztělesňují díla W.Whitmana a Ch. Baudelaira v 2. polovině 50. let 19. století až po období 1. světové války, kdy G. Apollinaire, T.S.Eliot a J.R. Becherdovršovali jednu a zahajovali druhou etapu jejího vývoje. Vedle poezie přináší antologie i ukázky z korespondence, vzpomínek, dobové esejistiky a publicistiky

Román, který je volným pokračováním Boussardelů, rozvíjí na pozadí obrazu pařížských finančníků a burziánů třicátých let příběh Boussardelovy dcery, která se rozhodne jít vlastní cestou. Její pobyt v Americe, složitý milostný vztah a nakonec překvapující sňatek ji povyšují navelkou hrdinku. Kniha byla poctěna Goncourtovou cenou.

Překlad je fenoménem, který je nutno sledovat z několika hledisek. Jde-li o překlad literární, jedno z těchto hledisek je dáno nepochybně faktem, že takový překlad se má vřadit do kontextu určité literatury, že může podnětně působit na její další vývoj, podpořit určité její vývojové tendence, případně vyplňovat určité mezery v jejím vývoji dosavadním. I literární překlad zůstává nicméně operací lingvistickou a jako takový musí být studován i prostředky moderní lingvistiky.

Šestý, v tomto případě poslední svazek monumentální románové skladby zahrnuje dvě části cyklu: Uprchlá a Čas znovu nalezený. V první části vypravěč analyzuje pozvolný proces odpoutávání se od vzpomínek na milovanou dívku, která bezprostředně po svém útěku od něho umírá, druhá část má těžiště v úvahách o smyslu umělecké tvorby. Čtenář se tak setkává v definitivní podobě i s výkladem Proustovy poetiky. Současně je tato druhá část knihy i zajímavým obrazem 1. svět. války, jak se jeví v pohledu ze zázemí, a doby bezprostředně po válce, která znamená především rychlý rozklad soudobé aristokratické společnosti.

Hrdinou románu francouzského prozaika a kritika je sedmnáctiletý pařížský lyceista, který se v posledních dnech druhé světové války dostává na barikády, kde poznává hrdinství jedněch i lhostejnost druhých a kde se uprostřed smrti urychluje jeho dospívání...

Jak napovídá název studie - Od příběhu k románu - i její podtitul K poetice výpravné prózy, uvažuje v ní Jiří Pechar především o teoretických otázkách vyprávění. S problematikou prózy a románu se autor hlouběji vyrovnával jako překladatel a od počátků ho přitahovaly také teoretické problémy moderního vyprávění. Jeho nová práce je nejprve přehledným a kritickým výkladem některých důležitých aspektů prózy, jako je způsob vyprávění, konstruování zvláštního románového světa, postavení vypravěče atd. Pecharova studie je však také pokusem o interpretaci klasických děl moderní české literatury (Čapek, Vančura) a některých próz naší současné literární tvorby (Hrabal, Fuks, Frais, Zapletal, Dušek). S živým smyslem pro umělecké hodnoty vyprávění a pro jeho úlohu v románu tak Jiří Pechar přináší studii podnětnou a užitečnou i jako příspěvek k otázce jak číst prózu.

Román francouzského spisovatele (nar. 1919), představitele školy tzv. "nového románu". Román, jehož námětem je hledání jakéhosi pevného bodu v životě a jehož hybným motivem je psaní "dopisu" synovi, dopisu, který nedospěje nikdy tak daleko, aby byl odeslán. Formou jde o tzv. "nový román", který se vyhýbá všem zvyklostem románu klasického; je založen na jakémsi defabulačním procesu. tj. na stálém rozkládání příběhu na jednotlivé lépe postižitelně elementy, procesu počítajícím s čtenářovou aktivitou.

Společenský román, závěrečná část cyklu rodinné ságy Boussardelových se odvíjí na jihu Francie v době poválečné. Mladá žena, která se pro potřebu svobodného života odpoutala od tradic své rodiny, upíná se na vztah k nemanželskému synovi a věří, že konečně bude čas i na lásku.

Vybrané spisy S. Freuda se skládají ze dvou knih: 1.) Přednášky k úvodu do psychoanalysy 2.) Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalysy

Román mexické autorky vypráví o dramatickém osudu prosté indiánky, která obnovila kult dávných bohů a podnítila svůj kmen ke vzpouře proti rančerům. Na tomto dějovém základě odhaluje autorka způsob života i mentalitu původních obyvatel Ameriky, kteří byli v 20. stol. vypuzeni na okraj společnosti a kterým byl přisouzen určitý způsob života, s nímž se však nemohou smířit. Kniha nenásilně ukazuje, jak složité jsou sociálně rasové problémy Latinské Ameriky a jak jejich nedořešenost zůstává v některých zemích (Mexiku) brzdou pokroku a celkové prosperity.

Svazek obsahuje tři vnitřně hluboce spjaté novely francouzského spisovatele, vyjadřující jeho životní filosofii. Třebaže jsou dějově zcela samostatné, tvoří podle autorova úmyslu jakousi myšlenkovou trilogii, v níž je opětpoložena základní Vercorsova otázka, v čem spočívá podstata lidství, co činí člověka člověkem. V Nepřirozených zvířatech zabije „otec“ své dítě a vystaví se veřejnému soudu, aby zajistil lidská práva primitivnímu kmeni, který do té doby všichni považovali (mnohým se to dokonce velice hodilo) za opice. V Buřičích zase básník Egmont pěstuje jógu, protože se bouří proti slepé, nevědomé a takřka nepřátelské přírodě v člověku, v sobě samém, a chce ovládat své tělesné funkce, být suverénním pánem svého těla. Daří se mu to, vyhojí si sám gangrénu, dá do pořádku ledviny, ale mozek a vyšší nervové nezvládne. Nemůže orgánem myšlení tento orgán nazírat, ztrácí se sám v sobě, upadá do stavu živočišného nevědomí, čili přestává být člověkem. Rád se k svému lidskému údělu s pomocí lékařů vrací, smiřuje se se stárnutím, nemocemi – s přírodou v sobě –, jen když se mu vrací vědomí sebe sama. V třetí novele Sylva zkoumáme vývoj živočicha – mladé Iištičky – v člověka. Jsme přítomni jejímu zázračnému zrodu a postupnému vývoji k lidskému vědomí, jímž Vercos ilustruje postupný pochod sebepoznávání, jaký lidstvo urazilo v procesu polidšťování za statisíce let.

Philippe Hériat (nar. 1898). Od r. 1931, kdy vyšel jeho první román Nevinný, věnuje své umělecké síly kritickým obrazům francouzské společnosti. Kniha je součástí volného cyklu, v němž Hériat zachycuje ducha a zvyky světa bankéřů a vyšší měšťácké společnosti. Román o vzestupua úpadku rodiny Boussardelů přivádí na scénu tři generace pařížských burziánů od Napoleonova půdu až na práh první světové války. První z nich, Florent, ještě sní o založení peněžnické dynastie a postaví tomuto svému snu základy v podobě honosné rodinné hrobky. Syn Ferdinand už staví dům, obehnaný zlatou mříží. Za tou živoří generace manželek, jejichž povinností je stát se figurínami pro ozdobu, či spíše karyatidami, podpírajícími honosnou rodovou stavbu, hlavně však zakrývat širokými krinolínami ostudné skvrny na rodinném jménu. Kniha je součástí volného cyklu: BOUSSARDELOVI, NEZVEDENÉ DĚTI, ZLATÉ MŘÍŽE, ČAS NA LÁSKU.