Antonín Ludvík Stříž
Na svět přišel Antonín Stříž v Bohdalicích na Vyškovsku 17. ledna 1888. Měl se stát právníkem, ale studium po první státnici náhle ukončil a odstěhoval se k Josefu Florianovi. To vše pod vlivem Jakuba Demla, který působil v duchovní správě v Martínkově, vzdáleném jen pár kilometrů od Bohdalic. V dosud nepublikovaném listě o tom píše Antonínova sestra Marie: „O prázdninách (bratr) také navštěvoval známého tehdy spisovatele d. p. Aloise Hlavinku, faráře v Kučerově. Tou dobou byl u něho kaplanem d. p. Jakub Deml. Oba mu půjčovali knihy. Dalšími návštěvami a čtením těchto knih rozhodl se nechat studia práv. Ačkoliv jsme ho prosili, aby studia dokončil, nezměnil svůj úmysl a odešel do Staré Říše.“ Ve stejné době přišel k Floranovi nezávisle na Střížovi také jeho vrstevník hudební skladatel Otto Albert Tichý. Ve svých nepublikovaných Pamětech na přítele vzpomíná: „Znal jsem ho už na gymnáziu, kde sice platil za výborného hudebníka, ale duchovní sklony se u něho neprojevovaly. Ani ve snu by mi tehdy nenapadlo, že by se ten veselý společník a milovník světa stal někdy knězem. Stala se však v jeho životě velká změna…“ Tu Tichý vidí v působení Střížova dědečka, a zejména v jeho požehnání vnukovi před vlastní smrtí. Druhý motiv obrácení pak nalézá v knize Leona Bloye Chudá žena, kterou Střížovi půjčil Deml. Byla to právě tato kniha, jež před pár lety tak zasáhla samotného Floriana, že opustil kariéru středoškolského kantora a začal s vydáváním knih.
V letech před první světovou válkou byli Stříž a Tichý spolu s Demlem nejbližšími Florianovými spolupracovníky. Mladý Antonín překládal, korespondoval s tiskárnami, spoluurčoval obsah nakladatelství. Jednu dobu byl uváděn jako oficiální vydavatel Studia, Dobrého díla a dalších Florianových počinů. Připomeňme však, že tento fakt neznamenal, že by se Stříž chopil v nakladatelství vůdčí role, šlo pouze o právní kličku, jak se vyhnout věřitelům, a zejména jak uniknout pozornosti brněnského biskupství, s nímž byl Florian ve při. V roce 1911 se celá skupina kolem Josefa Floriana stěhuje z Vysočiny na Slovácko, větší pochopení pro svou práci a náboženské reformy, které s sebou přinášejí, zde ale nenachází. Ba naopak: o Vánocích 1912 byli v Osvětimanech zatčeni – tisk o nich píše jako o vyzvědačích nebo lidech, kteří zpronevěřují peníze ze sbírek věřících. Stříž a Florian zůstali v novojičínském vězení dva měsíce, propuštěni pak byli bez soudu, bez obvinění, bez omluvy… Světová válka přinesla zvýšený zájem o Florianovy knihy, jehož podnik se mezitím do Staré Říše vrátil. V dubnu 1917 musel ale narukovat i Stříž. Během bojů padl jeho bratranec, s nímž Antonín vyrůstal a byl mu velmi blízký. V době dovolené na žně, kdy opět částečně pracoval pro Floriana, navštívil Stříž Sv. Kopeček, odkud poslal rodině zprávu, že vstoupí do semináře. Při demilitarizaci na podzim 1918 pak rovnou odjel do pražského alumnátu. Antonín Stříž studoval bohosloví nejprve v Praze, na přímluvu svého příznivce arcibiskupa Kordače přešel v letech 1920–1922 na teologii do Říma. Po vysvěcení, jemuž byl přítomen i někdejší brněnský biskup hrabě Pavel Huyn, působil jako kaplan a posléze farář v Novém Strašecí. Následně byl přeložen do Prahy, kde zastával pozici spirituála arcibiskupského semináře. V roce 1939 se stal sídelním kanovníkem vyšehradským. Do zrušení kapituly komunistickou mocí vyučoval také na pražské teologické fakultě. Ani po odchodu od Floriana neochabl Střížův zájem o literaturu. Spolu s Ladislavem Kuncířem, další postavou z Florianova okruhu, spoluzaložil Družstvo přátel Studia. Už sám název tohoto podniku odkazuje na staroříšskou edici Studium, ale u samotného Floriana vyvolal jednoznačný odsudek. Družstvo se posléze stalo součástí Kuncířova nakladatelství, v němž se Stříž jako překladatel a editor podílel na edicích Vinice Páně, Karmel a Svatí otcové. Stříž se také stal redaktorem duchovně orientovaného časopisu Vinice Páně – tuto práci vykonával od roku 1928 do roku 1941, kdy byl časopis zastaven okupanty. Mezi Střížovými překlady najdeme autory, jako byli Chesterton či Belloc. Přeložil také Listy sv. Jeronýma a Kateřiny Sienské. Patřil ke generaci českých a moravských kněží, kteří dokázali vnímat soudobou moderní literaturu a věnovali veškeré síly její prezentaci. Antonín Ludvík Sříž prý zemřel přímo na vyšehradském hřbitově. Dostal srdeční záchvat, když šel z kostela, kde odsloužil mši, domů do kanovnického domu. Pohřben je v kapitulní hrobce na Vyšehradě.