Jan Frei Knihy

Eric Voegelin (1901-1985) byl německo-americký politický filosof. Jeho dílo Řád a dějiny mělo být ojedinělým příspěvkem k filosofii dějin. Tématem byl řád v lidské duši, ve společnosti a v dějinách a metodou mělo být zkoumání symbolů tohoto řádu, jak se historicky proměňovaly od starověkých orientálních civilizací po současnost. Voegelin však tento projekt záhy přerušil, protože pokládal za nutné revidovat jeho teoretická východiska; posledním svazkem uskutečňujícím původní rozvrh se tak stal svazek věnovaný Platónovi a Aristotelovi. Ten ukazuje filosofii (právě v její vrcholné fázi) jako symbolickou formu, jíž duše artikuluje pohyby kosmu a společnosti a především svůj vlastní pohyb mezi řádem a neuspořádaností, pravdou a nepravdou, spravedlností a nespravedlností, vzestupem a upadáním, láskou k moudrosti a láskou ke zdání a vposled mezi životem a smrtí.

Svým originálním projektem asubjektivní fenomenologie se Patočka připojil k plejádě myslitelů, kteří usilovali rozšířit fenomenologii za meze dané její původní vazbou na transcendentální subjektivitu. Patřil k nim M. Heidegger, E. Fink, M. Merleau-Ponty nebo M. Henry – a v některých částech svého díla i samotný E. Husserl. V jedenácti kapitolách z pera českých i zahraničních odborníků chce monografie osvětlit nejdůležitější z těchto paralel mezi Patočkou a jeho předchůdci i současníky, a vyložit tak Patočkův požadavek asubjektivní fenomenologie v tomto širším kontextu.

Všestranná hudební příručka typu hudební encyklopedie zpracovává v přehledných tematických úsecích a heslech teoretický i historický materiál dějin hudby.

Jaspersovo pojednání o posledním velkém filosofovi antiky, Plótinovi, není suchá analýza filologických detailů a historických vlivů; je spíše meditací, která skrze Plótinův systém proniká k živému myšlení. Ukazuje, že zdánlivě objektivní schéma Plótinovy filosofie je ve skutečnosti obrazem světa sloužícím k tomu, aby bylo možné popsat aktivní a svobodný vzestup a upadání duše; Plótinova metafyzika tak může být i dnes nástrojem pro výklad lidské svobody a životního smyslu.

Podtitul: Texty z let 1960–1977 Výbor z pozdních textů, v nichž se Voegelin silněji než ve svých dřívějších pracích soustředí na individuální zkušenost transcendence a její symbolizaci. Ústředním tématem jsou tedy na jedné straně zkušenosti člověka o jeho bytostném napjatém vztahu k transcendentnímu základu skutečnosti i jeho vlastní existence, na druhé pak symboliky, které z těchto zkušeností vzcházejí a jsou díky nim pochopitelné – symboliky člověka, duše, kosmu a Boha; smrti, života a nesmrtelnosti, smrtelníků a bohů; stvoření, zjevení, vtělení a Božího syna; zajetí a exodu, obrácení, víry, soudu a dalších. Historickou rozmanitost těchto symbolik sleduje Voegelin v sondách do myšlení starověkého Egypta, biblického Izraele, řeckých filosofů, Nového zákona, gnóze a novověku. Za jejich vznikem a zpřesňováním, deformacemi, nepochopením a novým objevováním se snaží zahlédnout jediný konstantní proces hledání pravdy o lidské existenci a celku skutečnosti.

Jak se pravda skrytě "děje" tam, kde se matematik, fyzik, archeolog, ekonom, biolog, filosof, historik umění či tvůrce uměleckého díla zabývá obvyklými předměty své činnosti, aniž přitom o pravdě samé výslovně přemýšlí? Tato otázka vykrystalizovala v mezioborové rozpravě v Centru pro teoretická studia zaměřené zprvu na problém, nakolik lze přes hranice disciplín sdílet kritéria relevance, ověřitelnosti a vědeckosti, způsoby docházení k poznatkům a rozeznávání poznatků jen zdánlivých, různá chápání poměru mezi fakty, rozuměním a interpretacemi.