Vyprávění o rodině svatojánských broučků, jejichž prací je v noci svítit lidem, vyšlo poprvé v roce 1876 a díky neutuchající oblibě čtenářů se již dočkalo více než stovky vydání. Poetické příběhy rodiny Broučků inspirovaly mnohé výtvarníky, zejména Jiřího Trnku, a byly několikrát převedeny na filmové plátno. Hlavní postavou je malý nezbedný Brouček, který má svou hlavu a neposlouchá své rodiče a tetu Janinku, ačkoliv na to často doplácí. Autor broučků Jan Karafiát byl evangelický kněz a „Broučci“ jsou alegorickým zobrazením rodiny, která žije podle křesťanských hodnot, v souladu s přírodou.
Babička Boženy Němcové, s podtitulem Obrazy z venkovského života, patří mezi základní díla naší literatury. Vydaná byla poprvé roku 1855 a Němcová v ní kromě vlastních vzpomínek na dětství v Ratibořickém údolí využila také své znalosti lidových tradic a zvyků.
Autorka napsala Babičku ve velmi těžkém období svého života, po smrti syna Hynka. Poetické obrazy Ratibořického údolí a Proškovic domácnosti byly pro ni útěchou a potěšením, a na čtenáře tak působí podobně. Snad i proto se Babička stala druhou nejoblíbenější knihou ve čtenářské anketě „Kniha mého srdce“.
Na Staré bělidlo přijíždí za svou dcerou a její rodinou babička, která se svou moudrostí a laskavostí stává uznávanou i obdivovanou osobou všech lidí kolem. Babičce postupně začnou naslouchat i lidé ze zámku, včetně samotné kněžny Zaháňské. Němcová kolem babičky, žijící v harmonii s přírodou i s lidmi, vytvořila poklidné vyprávění s řadou „obrazů“, zachycujících ve zidealizované podobě venkovský život během plynutí roku. Přesto i ten má své dramatické příběhy, jako je smutný osud bláznivé Viktorky, nešťastně zamilované a z tragické lásky pomatené.
Vyprávění plyne klidně a volně, v opakujícím se rytmu života na vsi. Snad proto je dodnes knihou, k níž se čtenáři vrací pro dojemné líčení klidného světa autorčina dětství, kde si lidé pomáhají, rodiny drží pospolu a naslouchají moudrosti starých lidí.
