Ladislava Chateau Knihy

Ač by se mohlo zdát, že o Arnoštu Lustigovi už bylo řečeno vše, spisovatelka a publicistka Ladislava Chateau ho v rozhovorech, jež s ním vedla na sklonku jeho života a během jejichž vzniku se s ním spřátelila, představuje zcela jinak. Věnují se v nich jeho literárním hrdinkám Kateřině Horovitzové a Ditě Saxové, přibližují jeho vztah k ženám i důvody, proč své texty, tehdy jako jeden z mála, hojně věnoval právě osudům žen v mezních situacích. V dalších rozhovorech své vzpomínky na Arnošta Lustiga a jeho dílo připojují spisovatelka a autorova manželka Věra Weislitzová, jejich děti Josef a Eva, souputník z lágru i útěku z něj Jiří Justic, rodinný přítel Václav Špale či Lustigova redaktorka Irena Zítková. Některé z rozhovorů vyšly v letech 2007 a 2008 časopisecky, jiné vznikly přímo pro knihu. Některé jsou vedeny klasickou formou, další vznikly jako dopisy. Jako modrou nití je kniha protkána četnými úryvky z Lustigova díla i verši – nejen – Věry Weislitzové. A ze všech těchto střípků, vzpomínek, zamyšlení i textů se čtenářům před očima skládá obraz osobnosti Arnošta Lustiga a toho, co pro něj znamenaly Život a Psaní.

Ladislava Chateau ve své čtvrté knize volně navazuje na předchozí úspěšný titul, kdy autoři z porobených a neutrálních zemí reagovali na pozvání ministra Goebbelse, aby obdivovali hitlerovskou třetí říši a účastnili se kongresu spisovatelů „nové Evropy“. Francouzská delegace byla obzvlášť početná. Autorka se zaměřila na Pierru Drieu La Rochelle, prozaika a publicistu, který se z levičáka stal antisemita a kolaborantem s německými okupanty Francie. Po osvobození Francie zaplatil za svou sázku na fašismus sebevraždou. Předtím zanechal vzkaz ženě, které po celý život ubližoval, a tímto vzkazem nazvala autorka svou knihu. Ta je portrétem statečné badatelky Pasteurova ústavu, která se ocitá ve stínu skandální postavy svého prvního manžela a celoživotního přítele. Kniha zkoumá tragicky komplikovanou osobnost Pierra Drieu La Rochelle a odhaluje temné stránky dějin Francie v období druhé poloviny devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Očekává se, že román vzbudí pozornost i ve Francii, a povzbudí české nakladatele k vydávání děl podobně kontroverzních autorů. Ladislava Chateau, podobně jako její Colette, věděla, co má udělat, a svou knihou to také učinila.

Kniha o legendárním českém barmanovi Rudolfu Slavíkovi (1900-1978), jenž působil především ve Francii a za činnost ve druhé světové válce ve francouzském odboji obdržel řád Rytíře čestné legie. Po mnoha peripetiích stanul v elegantním hotelu George V, v jednom z nejkrásnějších hotelů Paříže, coby jeho šéfbarman a po druhé světové válce zároveň i prezident Asociace francouzských barmanů. Autoři: Ladislava Chateau (Barman rytířem Čestné legie), Alexander Mikšovič (Barman o barmanovi). Doslov (Slovo na závěr - Le mot de la fin) napsala Olga Šulcová. Fotografie archiv autorky a Štěpánka Krčmářová. Návrh obálky Štěpánka Krčmářová. Obálka a grafická úprava Jaromír Kamínek. Edice osudů, svazek 14. První vydání.

Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse. Kniha přináší sondy do životního selhání výjimečně nadaných tvůrčích osobností, mnohdy ověnčených četnými literárními cenami a poctami, kteří však svým příklonem k fašismu a antisemitismu zle poškodili i svá jinak hodnotná díla – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle. Ve Francii je účast těchto významných literátů na výmarských kongresech stále tématem velkých diskusí a polemik. Je považována za zradu intelektuálů, za kolaboraci vzdělané francouzské vrstvy. Jde o živé a též u nás stále aktuální téma. Ladislava Chateau připomíná nejen osudy svých protagonistů, ale i málo známé skutečnosti, ke kterým ve Francii došlo v době již před vypuknutím prvního i druhého celosvětového válečného konfliktu a které nakonec vyústily v antisemitské běsnění právě za druhé světové války. Kniha připomíná atmosféru poválečné Francie, soudní procesy i to, jak se tato země nelehce vyrovnávala s morální odpovědností svých literátů a umělců, kteří lhostejně přihlíželi k utrpení svých spoluobčanů, napomáhali vražednému režimu, zastírali, co věděli, ale nejčastěji se nechali svést různými výhodami. Francie se se svou neblahou minulostí vyrovnává dodnes.

Kniha Vlak do Výmaru. Paříž – Výmar – a zpět objasňuje situaci ve Francii během druhé světové války, zejména v literárním světě. Podrobně se zabývá významnými francouzskými autory, jako byl například Robert Brasillach nebo Pierre Drieu La Rochelle, kteří se neblaze podíleli na eskalaci násilí, psali štvavě a neváhali se účastnit kongresů evropských intelektuálů ve Výmaru, které pořádal ministr propagandy Goebbels. Kniha rovněž přináší informace o tom, jakým způsobem se prolnuly významné pamětihodnosti s každodenním životem; Louvre, rue de Rivoli, Montmartre nebo Champs-Élysées jsou tentokrát zachyceny z poněkud nezvyklého úhlu pohledu, v centru Paříže v rue de Bassano byla zřízena pobočka koncentračního tábora v Drancy...

Portréty tří žen, ve stínu největších osobností psychoanalýzy neprávem dlouho přehlížených a pak zapomínaných, příběhy Lou Andreas-Salomé, Sabiny Spielreinové a Marie Bonapartové.

K letošním kulatým výročím, která vzbuzují pozornost celé naší veřejnosti, patří 600 let od upálení Jana Husa. V našich dějinách nenajdeme mnoho osobností, které by nám zanechaly tak naléhavé poselství názorové pevnosti a síly bránit svou pravdu bez ohledu na nepřátelství a odpor mocných tohoto světa a podstoupit za tuto pravdu i oběť nejvyšší. Institut Václava Klause vzpomíná na Jana Husa tímto sborníkem.