Ve svém třetím delším prozaickém díle z roku 1970 Bernhard představuje postavu Konráda a jeho manželku, která je upoutaná na kolečkové křeslo. Konrád zakoupil opuštěnou vápenku v Rakousku, aby získal klid pro sepsání studie o sluchu, o niž se pokouší více než dvacet let. Společně se ženou se izolují od světa a snaží se napsat epochální práci, avšak čím více se na ni soustředí, tím více se od ní vzdaluje. Jeho psaní neustále selhává, a tak se smrt stává posledním aktem, který může jeho životu dát smysl: na Vánoce, v den narození Spasitele, zastřelí svou ženu. O dva dny později je nalezen promrzlý v žumpě a bez odporu je odveden policií. Román zkoumá příčiny této smrti a neúspěchu v psaní, přičemž se dotýká témat deprimujícího dětství a nesnesitelné každodennosti. Konrád a jeho žena představují typické protiklady: on preferuje politiku a akci, zatímco ona se zaměřuje na poetickou existenci a kontemplaci. Konrádovo duševní postižení kontrastuje s tělesným postižením jeho manželky. O jeho světě se dozvídáme z vyprávění zástupce životní pojišťovny, který skládá Konrádovy výroky z hospodských tlachů a svědectví dvou správců, kteří byli nejblíže jeho životu.
