Václav Daněk

Překladatel a básník, nar. 9. 7. 1929, Praha

Rodiče V. Daňka byli učitelé, ochotnicky hráli divadlo. Z jižních Čech přesídlili do Kralup u Chomutova. Otec byl činný v Severočeské národní jednotě i dalších spolcích. Po záboru Sudet v roce 1938 se rodina odstěhovala do jižních Čech (Bošilec, Frahelž, Veselí nad Lužnicí aj.). Reálné gymnázium Daněk navštěvoval v Táboře (1940–1945) a v Chomutově (maturita 1948), poté krátce pracoval jako skladový účetní v chomutovské továrně Tonak. V letech 1949–1951 byl hercem v pražském divadle Na Fidlovačce a zároveň studoval u sólisty Národního divadla Zdeňka Otavy zpěv. Studia divadelní dramaturgie na AMU v Praze (1950–1954) ukončil diplomovou prací Dílo Vladimíra Majakovského v zrcadle revoluce, k jejíž obhajobě se však nedostavil. Od roku 1954 po odchod do důchodu (1994) pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu v Praze.

Původní i překladovou poezii a publicistické práce publikuje od 1945 v novinách a časopisech: Čs. rozhlas, Dikobraz, Host do domu, Kulturní tvorba, Literární noviny, Mladá fronta, Plamen, Smena (Bratislava), Svět práce, Světová literatura (pravidelná spolupráce 1958–1969), Tvorba, Život, Tvar aj.

Pod jménem Viktora Kudělky vyšel Daňkův překlad básní France Prešerena Můj sen šel po hladině (1978), na kterém se podílel s Josefem Hiršalem a Luďkem Kubištou.

Pro Čs. rozhlas redigoval literární pořady a texty Josefa Hiršala, Ivana Wernische, Miroslava Červenky, Miroslava Drozdy, Václava Černého, Lumíra Čivrného, Antonína Přidala aj., kryté cizími jmény. Pro rozhlas napsal mj. Dobrou noc a modré nebe (1969); Kde končí svět – Na paměť Jana Palacha (1969, 1990) a adaptoval řadu literárních děl (např. Lesja Ukrajinka: Lesní píseň, 1968; Daniil Charms: Alžběta Bam, 1993). Užívá šifer vd, d, da.

Těžiště Daňkovy literární činnosti spočívá v překladech širokého spektra ruské a ukrajinské poezie. Významnější jsou jeho překlady autorů 20. let, v nichž vystihl specifičnost původního díla (Alexandr Alexandrovič Blok, Innokentij Fjodorovič Anněnskij, Osip Emiljevič Mandelštam), zatímco v převodech z literatury současné se spíše prosazuje překladatelův subjekt. Ve spolupráci s filology uvádí do českého prostředí rovněž poezii urdskou, perskou, mongolskou a maďarskou.

Původní básnickou tvorbu začal Daněk publikovat až na sklonku 70. let. Inklinuje v ní k epické a dialogické výpovědi, využívá široké škály jazykových prostředků, významotvorné proměny rytmu od extatického „chrlení“ slov přes melodické ozvuky lidové slovesnosti až ke klidnému plynutí volného verše.

První dvě Daňkovy sbírky zachycují dramatický milostný vztah a jeho prostřednictvím i složitost okolního světa. Prvotina Jak jsme lili zvon spojuje scenérii staré Prahy s litanickým vzýváním ženy, které z konkrétního pojmenování milostného citu přerůstá v nadčasový mýtus. Ve sbírce Svět jsou dva, obsahující mj. oddíl Zelené stopy, námětově široký soubor autorovy starší poezie z let 1954–1965, se prostor Daňkových básní rozšiřuje, otevírá se do krajiny, jež je harmonizujícím momentem milostného vztahu.

Daňkova ironie a sebeironie je příznačná pro sbírky Dům sonetů a Gazely a kola, které současným obsahem naplňují tradiční orientální i evropské lyrické formy. Daněk vyhledává i velmi náročné a artistní žánrové útvary a experimentuje s nimi, ve sbírce Z hnoje snů tobě shrnul cykly budované na půdorysu věnce sonetů a uplatnil v nich několik značně odlišných veršových typů. V osobnějším tónu je laděná sbírka Balady a svízelky, která se opírá o autorovy lyrické reminiscence a funguje zároveň jako generační výpověď.