Fernande Olivier

Na pařížském Montmartru jí přezdívali La Belle Fernande, krásná Fernande. Živila se jako modelka, nejvíce proslula jako přítelkyně Pabla Picassa, s nímž žila v domě zvaném Bateau-Lavoir čili prádelní loď. Stala se mu múzou i inspirací pro řadu figur v počáteční fázi hledání nového uměleckého stylu – kubismu.

Ve svých vzpomínkách datuje Fernande počátek milostného vztahu k Picassovi na léto 1904. Setkali se prý během bouřky, při níž oba náhodou vyhledali stejný úkryt. „Držel v náručí kotě, které mi se smíchem podával, a přitom mi bránil, abych mohla projít. Dala jsem se do smíchu jako on. Pozval mě do svého ateliéru.“

Na základě meteorologických zpráv dospěl jeden z badatelů k závěru, že k osudovému setkání došlo na Montmartru 4. srpna 1904. Zpočátku měli spolu jen volný vztah: Fernande chodila s jedním sochařem a navíc měla poměr s katalánským malířem Joaquimem Sunyerem. Se Sunyerem poprvé zažila orgasmus, což pro ni byl ohromující prožitek, protože dosavadní erotické zkušeností považovala spíše za tristní...

Fernande Olivierová se narodila 6. června 1881 v Paříži a ve skutečnosti se jmenovala Amélie Langová. Jejím otcem byl jakýsi tajemný pán v cylindru, který zařídil, že nemanželské dítě bylo svěřeno do výchovy jeho příbuzné madame Belvalléové. Pan Belvallé vlastnil dílnu na výrobu umělých květin a různých dekorativních ozdob a Amélie na něj vzpomínala jako na příjemného a milého muže. Zato Belvalléová byla učiněná fúrie. Se schovankou zacházela jako s Popelkou. O životě se dospívající dívka dozvídala jen z románů, jejichž čtení se pro ni stalo vášní. Dobře se učila. V šestnácti vynikala v historii, přednesu, čtení i v angličtině. Byla moc pěkná, pořád ji někdo osahával.

Jako osmnáctiletá byla svedena a paní Belvalléová ji v srpnu 1899 donutila ke sňatku s někým, koho nemilovala. Manžel se projevil jako brutální násilník. Erotika s ním bylo znásilňování na pokračování. Ona, která později proslula promiskuitou, si do deníčku napsala: „Je to vážně to, co se nazývá láska? Tato surová, brutální posedlost, toto šílenství, při němž muž uspokojuje svou vášeň v jakémsi až zvířecím pudu?“

Amélie brzy svému muži utekla a změnila si jméno. Stala se z ní Fernande Olivierová. A začala se na Montmartru živit jako modelka. Její katalánský milenec Sunyer žil v domě zvaném La BateauLavoir čili prádelní loď. Dům, který Fernande nazývala nepohodlnou dřevěnou barabiznou, obývalo několik umělců. Měli k dispozici jediný vodovodní kohoutek, u něhož se občas všichni sešli s konvicí v ruce. V létě bylo v interiéru nesnesitelné horko, v zimě přes noc zmrzl nedopitý čaj v šálcích.

V Bateau-Lavoir bydel a maloval i Pablo Picasso. Po onom bouřkovém letním dni Fernande stále přemlouval, aby se k němu nastěhovala, což se nakonec stalo. Malíř byl jako uhranutý. Zbožňoval její husté narudlé vlasy, zelené mandlové oči a dlouhé prsty, „ruce porodní báby“, jak je charakterizovala bývalá pěstounka. Fernande byla trochu flegmatická, hodně promiskuitní a bez pevné sebekázně, ale okouzlovala velkorysostí a srdečností.

Její první dojem z Picassova ateliéru byl otřesný. Panoval tu neuvěřitelný binec. V rohu ležela obyčejná žíněnka na spaní, za umyvadlo sloužila žlutá hliněná mísa na zrezivělých litinových kamenech, velký kufr fungoval jako místo k sezení, všude po zemi ležely rozházené tuby od barev. A v zásuvce stolku choval Picasso myš, se kterou se každému chlubil.

V malém prostoru byla Fernande občas celé dny zavřená. Picasso na ni neuvěřitelně žárlil. Bez jeho vědomí nemohla vyjít ani na ulici. Prosil ji a vyhrožoval, aby zanechala práce modelky. Jediný Kees van Dongen mohl jejích služeb využít, a to díky tomu, že bydlel s manželkou v BateauLavoir, znal se s Picassem a Fernande se mu občas starala o dítě. Jinak Picasso sám chodil nakupovat, Fernande jen četla, pila čaj a občas prý dobře a levně vařila. V koutku ateliéru pak snila o parfémech, kožiších a špercích. Ostatně svoje první větší honoráře Picasso utrácel za drahé voňavky.

Zprvu se Fernande na malířových obrazech neobjevovala, existuje s ní jen pár kreseb, mimo jiné zachycujících, jak spolu souloží. Až když Picasso začal s kubistickými pokusy, stala se jeho hlavní modelkou. Část nových děl vznikla při jejich společných pobytech ve Španělsku. Bylo spočítáno, že jen mezi jarem a zimou 1909 Picasso vytvořil víc než šedesát obrazů a kreseb zobrazujících Fernande. Její tvář se stala podnětem i ke vzniku první kubistické sochy.

Do Bateau-Lavoir začali za Picassem stále více chodit nadšení kupci a sběratelé. Peněz bylo stále víc, a tak si malíř v roce 1909 najal velký ateliér v činžáku na bulváru de Clichy poblíž náměstí Pigalle, kde měl veškeré pohodlí. Stěhováci, kteří převáželi obrazy a malířské stojany do nového umělcova působiště, byli tak šokováni růzností těchto prostředí, že nabyli dojmu, že Picasso vyhrál v loterii velké peníze.

Rozchod s Fernandou byl dán Picassovým novým citovým vzplanutím. V létě 1912 se na jeho zátiší s houslemi objeví nápis Jolie Eva, Hezká Eva. On tak pojmenoval mladou Marcelle Gouelovou (Humbertovou), kterou přebral jednomu polskému malíři a se kterou v květnu 1912 odjel do Céretu. Fernande už dál nechtěl vidět.

Zhrzená milenka začala později publikovat svoje vzpomínky. Vyšlo jen pár částí a poté bylo vše zastaveno kvůli Picassovým vyhrůžkám. Malíř se cítil dotčený, že Fernande veřejnosti odhalila jeho tehdejší závislost na opiu a podala svědectví o neuvěřitelném nepořádku, v jakém na Montmartru žil. Nešlo ale zabránit publikování knižní verze vzpomínek, které se v roce 1933 objevily pod názvem Picasso a jeho přátelé.

S odstupem několika desetiletí Fernande připravila další paměti, ale Picasso byl opět proti jejich zveřejnění. Aby ji něčím odškodnil, poslal jí milión franků a zavázal se jí platit do smrti malou penzi. A tak stárnoucí Fernande strčila rukopis do šuplíku, kde byl objeven až po její smrti. Olivierová alias Langová zemřela zcela osamělá v roce 1966. Snaživý soused se pokusil ukrást jí dluhopisy na doručitele, které si koupila z peněz, jež velkoryse dostala od Picassa za své taktní mlčení.