Mariusz Szczygieł Pořadí knih (chronologicky)

Proč bez detailu nelze nazřít celek? Čím se liší fakt od faktu prezentovaného čtenářům? Je skutečně Chladnokrevně Trumana Capoteho prvním románem non-fiction? K čemu může reportérovi posloužit hodně dlouhá šála? Proč je Hanna Krallová Mondrianem reportáže, a nikoli Chagallem? Jak Ryszard Kapuściński využíval své spisovatelské svobody? Je reportáž gonzo jen Amerika na drogách? „Slovo plní v reportáži úlohu svědka. Svědkové se však bohužel čas od času míjejí s pravdou, i když předtím přísahali, že nebudou lhát,“ říká Szczygieł. „My, reportéři a reportérky, se ocitáme v trojitém klinči (ve sportu nic takového nejspíš neexistuje, ale chci tím zdůraznit komplikovanost situace). Na jedné straně je svět, jehož setrvačníkem bývá lež, a máme tu i zpovídané osoby, jejichž paměť není vždy stoprocentní. Na druhé straně jsme tu pouze my sami: naše oči, naše uši a naše mozky, a tedy jen dost omezený percepční aparát. Na třetí straně pak stojí neobjektivní, poněkud svévolný jazyk, který nedokáže být věrohodným svědkem.“ Nová kniha Mariusze Szczygieła je vyznáním lásky k reportáži a současně četbou pro milovníky tohoto žánru i pro všechny ostatní, kdo mají určité pochybnosti o jeho věrohodnosti. Zároveň však může posloužit jako příručka těm, kteří se sami chystají psát.

Osobisty przewodnik po Pradze to jubileuszowy, 10. tytuł Mariusza Szczygła, który ukazuje się dwadzieścia lat po pierwszym wyjeździe autora do Pragi wiosną 2000 roku, kiedy to uwiodły go miasto i język.Jak sam mówi, książka ta wzięła się ze zdenerwowania: „Od momentu pierwszych moich publikacji o Pradze nie ma tygodnia, żebym nie dostał pytania o jakieś miejsca magiczne, ważne, osobiste. Ma to być oczywiście Praga bez mostu Karola i bez Hradczan. Nadmiar tych próśb, a zwłaszcza niemożność odpisywania na wszystkie, zaczął mnie irytować, postanowiłem więc zamienić to uczucie w coś pozytywnego. Napisałem przewodnik, do którego wszystkich będę teraz odsyłał”.Miejsca opisywane w przewodniku możemy zobaczyć dzięki fotografiom Filipa Springera.Dom jako cios między oczy. Dworzec jako upadła bajka. Most, który ułatwia śmierć. Schron przed beznadzieją. Góra nieobojętności. Pomnik gejów. Kościół zgubiony na podwórku. Grób jako kryształ. Kamienica, która drga. Prysznic jako metafora… Do tego rozmowy z Czeszkami i Czechami. Znanymi i nieznanymi.Szczygieł: „W przewodniku oprowadzam wyłącznie po moich ulubionych miejscach w Pradze. W ten oto sposób książka wymyka się krytyce, że czegoś w niej nie ma. Jeśli nie ma, to mnie nie uwiodło!”.

Kniha literárních reportáží a fejetonů na téma pomíjení vypráví o dramatickém životě české básnířky Violy Fischerové; o neblahém osudu majitelky slavné pražské vily Miladě Müllerové; o stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polských spisovatelkách-dvojčatech, která předstírala, že nejsou Židovkami; o důchodci, který kvůli konci světa prodal svůj majetek; o albánském malíři, jehož obrazy neměly za komunismu ten správný druh optimismu; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem "není", ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat - smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe "není" pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co "není" v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. "Ale především je to kniha o lásce," říká sám autor. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Jaroslava Jiskrová - Máj.

Kobiety z tajemniczej listy znalezionej pod stolikiem w kawiarni. Dentystka, która fotografuje się tylko w przebraniu. Dwie przyjaciółki, które piszą do siebie przez 52 lata, ale się nie odwiedzają. Aktorka z Polski nominowana do Oscara, która postanawia z Polski uciec... To tylko niektóre bohaterki „damskich historii” Mariusza Szczygła. Kiedy „Kaprysik” wyszedł we Włoszech, jeden z krytyków powiedział, że o kobietach pisze się o wiele trudniej niż o wojnach. O wojnie potrafi napisać każdy, o kobietach tylko niektórzy. Tekst w porównaniu z pierwszym wydaniem zawiera nowy wstęp i jedną z opowieści o Idzie Kamińskiej.

Projekt: prawda to pozycja, jakiej na polskim rynku wydawniczym jeszcze nie było.Książka ta jest kolażem, na kt�ry składają się miniatury Mariusza Szczygła z własnego i cudzego życia oraz powieść z 1959 roku Portret z pamięci zapomnianego dziś pisarza, Stanisława Stanucha.Szczygieł stawia swego rodzaju pomnik tej przebrzmiałej, ale cenionej kiedyś powieści, por�wnywanej w latach 60. z dziełami Sartrea czy Camusa.Jeszcze się nie zdarzyło� uważa pomysłodawca projektu� żeby autor, kt�rego zafascynuje jakaś książka, postanowił wydrukować ją we własnej książce.

Jsou události, které vám převrátí život naruby, a chvíli trvá, než se s nimi vyrovnáte. Těžké období nedávno prožíval i známý polský reportér. Vyrovnával se s ním pomocí slov, a tak vznikla jeho nejnovější kniha působivých příběhů z vlastního i cizího života. V citlivě psaných textech hledá autor nový smysl života, životní filozofii, svou i cizí pravdu. Hledá ji ve Varšavě, v Praze, Londýně, Paříži, New Yorku, Barmě i Laosu. Hledá ji v umění, literatuře, malířství i v hudbě. Ptá se na osobní pravdy slavných osobností, ale i neznámých cestujících z vlaku, taxikářů, prodavaček, hospodských štamgastů či návštěvníků kaváren a knihkupectví. V Česku mu pravdu přinášejí například malíř Filip Černý, spisovatel Jan Herben, fotografka Lenka Faltejsková, v Polsku osobnosti jako Ryszard Kapuściński nebo Hanna Krallová. Tato výjimečná kniha svědčí ve svém jádru nejen o bolesti ze ztráty, ale vyjadřuje především přitakání životu a naději.

Nejnovější kniha autora bestsellerů Gottland a Udělej si ráj je čtivý soubor jiskřivých fejetonů inspirovaných na jedné straně slavnými literárními díly významných českých autorů (J. Hašek, K. Čapek, V. Vančura, B. Hrabal, J. Brdečka, L. Grosman, L. Fuks, J. Škvorecký, J. Papoušek, O. Pavel, V. Havel, Z. Svěrák, M. Viewegh) a jejich filmovými adaptacemi, na druhé pak tím, co je pro autora překvapivé, možná šokující na životě současných Čechů. Lehce, vtipně a laskavě, s osobitým nadhledem plným slovní i situační komiky kreslí českou mentalitu ve srovnání s polskou, specifický český humor i to, že Češi dokážou najít radost snad ve všem a smíchem překonávají často i smutné okamžiky. Knihu doplňují fotografie autorova oblíbeného fotografa Františka Dostála, z nichž většina je zde publikována poprvé.

Nejnovější kniha autora bestsellerů Gottland a Udělej si ráj má jednoho velkého jmenovatele: žena. Jsou to příběhy o obyčejných Polkách, jen dvě jsou u nás známé (reportérka Hanna Krallová a herečka z filmu Obchod na korze Ida Kamińská), příběhy všední, a přesto strhující. Příběh o ženě, která je celý život posedlá podrobnými zápisy o své každodennosti. O jiné, která se svými pohlednicovými fotografiemi-libůstkami snaží zastavit plynoucí čas. O dvou ambiciózních ženách, které celá desetiletí udržují přátelství jen pomocí korespondence. O záhadných jménech 21 žen z padesátých let, sepsaných na lístku nalezeném autorem ve varšavské kavárně. O ženě, které se dostalo nezvyklého vyznání lásky. A příběh herečky, jež dostala Oscara, a přesto o jejím osudu víme jen málo. Ačkoliv jsou to příběhy zdánlivě banální, každý je ohromující, nepředvídatelný a tajemný, svědčící o tom, jak těžké je pochopit jiného člověka.

Nová kniha autora bestselleru Gottland, který byl přeložen do deseti světových jazyků a získal řadu ocenění. Zatímco Gottland vyprávěl o naší historii v uplynulých sto letech, Udělej si ráj je knihou o současném Česku. Je to subjektivní záznam z autorových častých návštěv Česka v posledních deseti letech, vyprávění o tom, co Poláka-čechofila fascinuje na dnešní české společnosti a kultuře – „kultuře radosti smutku“. Svébytným proplétáním motivů vzniká vrstevnatý obraz o naší zemi a kultuře, jak ho vidí slavný polský reportér a spisovatel, který je dnes také u nás významnou osobností. Kniha patří v Polsku k pěti nejúspěšnějším z minulého roku, autorská práva na ni byla tři měsíce od vydání prodána do pěti zemí. Český překlad doplňuje soubor deseti fotografií významného českého fotografa Františka Dostála.

Autor bestselleru Gottland, novinář Mariusz Szczygieł vybral podle svých slov „nejzajímavější, nejkontroverznější a nejznámější polské reportáže napsané po pádu komunismu“. Internetové seznamky, privatizace, záplava zboží, telenovely a podnikatelské baroko. Seznamy agentů, historické křivdy a zklamaná očekávání. Všechno zakázané a nedostatkové leželo na dosah ruky. Najednou se mohlo svobodně mluvit a psát o minulosti i okolní realitě. Pro Polsko, stejně jako pro Česko a Slovensko, představoval rok 1989 nejen politickou, ale i kulturní a společenskou revoluci. Dnešní polská reportáž, jeden z nejzajímavějších a nejprestižnějších žánrů s dlouhou tradicí, se zrodila právě z nutnosti tyto nové fenomény a změny pochopit. Dívat se na ně s odstupem a kriticky. Některé jako by popisovaly to, co jsme sami prožili, jiné jsou svébytně polské. Dohromady ale skládají neuvěřitelně různorodý, někdy směšný a jindy mrazivý obraz minulých dvaceti let v jedné zemi ve středu Evropy.

Známý polský reportér vytěžil ze svých pobytů v Čechách "výbušnou" knihu o naší zemi. Témata, z nichž některá patří k "neuralgickým" bodům novodobých dějin českého národa a byla u nás zpracována v dlouhé řadě knih, shrnuje autor na několika stránkách a přináší v nich svůj pohled člověka odjinud, pohled neotřelý, nezatížený, který by mohl vést k reflexi opomíjených kapitol naší národní povahy. Kniha vypráví o ikonách českého kolektivního vědomí, fenoménech nedávné české historie (rodina Baťů, Lída Baarová, Jan Procházka, Marta Kubišová, Jaroslava Moserová), ale také o osudech postav, které nebyly zatím hlouběji zpracovány ani samými Čechy (sochař Otakar Švec, který projektoval největšího Stalina na Zemi; Karel Fabián, spisovatel, který po únoru 1948 odmítl svou minulost a orwellovským způsobem vymazal a nahradil sám sebe; neteř Franze Kafky, která nechce hovořit o svém strýci). Kniha byla v roce 2007 oceněna Cenou varšavských knihkupců, autor byl za ni rovněž nominován na nejprestižnější polskou literární Cenu Niké. Knihu doprovázejí fotografie známého fotografa Pavla Štechy. Již vyšlo v německém, maďarském a francouzském překladu.

"Wciąż zdumiewa mnie popularność tej książki. To już trzecie wydanie moich najlepszych reportaży z początku lat dziewięćdziesiątych; najstarszy ma dwadzieścia pięć lat. Młodzi ludzie piszą w internecie, że to opowieść o ich dzieciństwie. Często traktują ten zbiór jak mitologię swojej młodości. Nawet książkę historyczną. Kiedy ja ją czytam, widzę, jak inny miałem sposób pisania: niedojrzały, migawkowy, obrazkowy. Ale widzę też pasję dwudziestokilkuletniego autora – urodzonego w małym mieście – który chce pokazać, co stało się w podobnych miastach po upadku komunizmu. Najwięcej pasji widzę w szukaniu szczegółów. Takich, które mogą być syntezą życia moich bohaterów. Czasem wyziera z tej książki złośliwy humor. Nie jest on mój. To humor Losu, który dopadł Polaków. Ja go tylko zauważyłem i zapisałem. Mnie samemu nie było do śmiechu". Mariusz Szczygieł