Pavel Tigrid

Pavel Tigrid, narozený jako Pavel Schönfeld (*27. října 1917, Praha – †31. srpna 2003, Héricy, Seine-et-Marne, Francie), byl významný český spisovatel, publicista a politik, jeden z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu, druhý ministr kultury České republiky (ve funkci 19.ledna 1994 – 4.července 1996). Svůj pseudonym „Tigrid“ odvodil od řeky Tigridu, jako vzpomínku na hodiny zeměpisu a dějepisu na základní škole v Semilech.

Narodil se v Praze. Studoval práva na Univerzitě Karlově, od mládí tíhnul k divadlu a literatuře. Poprvé emigroval v březnu 1939, přes Německo a Francii odjel do Londýna, kde pracoval po dobu 2. světové války nejprve jako hlasatel čs. vysílání BBC, později jako redaktor rozhlasového programu čs. exilové vlády. Po návratu do Prahy v červnu 1945 pracoval krátce na ministerstvu zahraničních věcí, poté s Ivo Ducháčkem řídil týdeník Obzory. Nakonec se stal šéfredaktorem časopisu Vývoj. Po únoru 1948 odešel znovu do emigrace. Stal se v Mnichově programovým ředitelem čs. vysílání Svobodné Evropy. V roce 1952 odjel do USA. Tam se živil jako číšník, novinář a zaměstnanec nakladatelství. V roce 1956 v reakci na maďarské události začal vydávat čtvrtletník „Svědectví“, s jehož redakcí, ženou i dětmi přesídlil na pozvání nakladatele Walkera roku 1959 do Paříže. V té době již on i jeho rodina získali americké státní občanství. V Paříži byl Tigrid za „Svědectví“ placen stejně jako v Americe z rozpočtu CIA, což nezveřejnil ani po sametové revoluci. Údajně se stýkal také s člověkem z prostředí KSČ, který do Paříže vyvážel důležité interní informace. V Paříži se také poprvé setkal s Václavem Havlem. „Svědectvím“ , které četlo stále více Čechů a mezi nimi i komunistů, se Tigrid výrazně zasloužil o start Pražského jara 1968.

Až do konce svého života byl externím spolupracovníkem Svobodné Evropy, odkud ostře vystupoval proti totalitní zvůli komunistického režimu s typickým vtipem a sarkasmem. Dlouhodobě také spolupracoval se Zdeňkem Mastníkem v Londýně (vedoucím sekce českého vysílání BBC) a jeho knihkupectvím. Představiteli KSČ byl považován za nejnebezpečnějšího představitele exilového protikomunistického odboje.

Ve vysílání Svobodné Evropy se věnoval různým publicistickým žánrům, projevům, komentářům k dobovému tisku a k dobovým událostem (například k procesu s Rudolfem Slánským a k procesu s Miladou Horákovou).

Po Sametové revoluci působil v ČR jako spolupracovník prezidenta Václava Havla, na jehož pozvání se vrátil do Československa 28. prosince 1989 a od roku 1994 získal post ministra kultury první Klausovy vlády, jmenovaný za KDU-ČSL.

V roce 2003 se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života a přestal brát životně důležité léky.

Ocenění: 1990- od Bavorské akademie krásných umění Velká cena za exilovou literaturu. 1992- Řád čestné legie (Ordre national de la Légion d'honneur).

7. dubna 1993 mu byl udělen Čestný doktorát sociálních věd Univerzity Karlovy „za mimořádné zásluhy v zápase o lidská práva, v zápase opřeném o tradiční hodnoty evropské civilizace“. 1994- převzal Pamětní medaili Edvarda Beneše. 1995- Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. 2000- obdržel nejvyšší německé vyznamenání Velký kříž s hvězdou Řádu Za zásluhy. 2000- Cena Ferdinanda Peroutky. 2000- Cenu Nadace Pangea za úsilí o nápravu věcí lidských.