Anna Sedláčková Knihy

Byl jednou jeden malý chlapec, který se jmenoval Pavlík a bydlel v jednom velkém městě. Měl tátu, mámu a domek v dutině stromu. Jednoho dne se v jeho životě objevila liška. Houpala se na houpačce v parku a zářila štěstím. A když liška vstoupí někomu do života, může se stát vlastně cokoliv. Z jejich setkání se postupně rodí pevné přátelství a liška se pro Pavlíka stává moudrou rádkyní a průvodkyní. Jak ale s jejich přátelstvím zamává, když se táta jednoho dne vrátí z práce a oznámí, že se stěhují jinam, do většího stromu? Citlivě pojatý příběh o přátelství, snech a štěstí vznikl ze spolupráce předních litevských autorek knih pro děti, spisovatelky Eveliny Daciūtė a ilustrátorky Aušry Kiudulaitė. Všem zvídavým čtenářkám a čtenářům se z tohoto kouzelného světa plného barev a pestrých tvarů zatočí hlava.

Tři generace žen, tři různé osudy komplikované složitou dobou a vzájemnými vztahy. Střídavé vyprávění matky a dcery začíná a končí za sovětského období v Lotyšsku. V centru pozornosti stojí matka, mimořádně nadaná lékařka a intelektuálka, která odmítá kojit svou čerstvě narozenou dceru, aby ji neotrávila svým neštěstím. O mnoho let později se dostává do nuceného exilu na venkov, kde se role obrací: dcera se stává mateřskou pečovatelkou své depresivní matky. Sílu a útěchu nachází dcera v láskyplném vztahu se vzdálenou babičkou. Dcera ztělesňuje výhled do nadějné budoucnosti, babička dlouhý pohled na lotyšské dějiny. Symbolická rovina románu se nedá přehlédnout, jádro příběhu však zůstává plnokrevné, poutavé a silné.Román Mateřské mléko přední pobaltské spisovatelky se stal fenoménem, vyšel ve dvacítce zemí a do mezinárodní distribuce přichází filmová adaptace, která v domácím Lotyšsku zaznamenala rekordní návštěvnost.

Memoáry litevské lékařky Dalii Grinkevičiūtė (1927–1987) pocházejí z různých časových období, některé vyšly už za jejího života, nikoli však v Litvě samotné. První část tvoří zápisky z vyhnanství na daleké Sibiři, kam okupační sovětský režim Daliu Grinkevičiūtė s rodinou deportoval v r. 1941, kdy jí bylo čtrnáct let. To, že je vypravěčkou dívka před prahem dospělosti, ještě zvyšuje jejich drásavost a zdůrazňuje nepochopitelnou krutost a nelidskost sovětského režimu, pro nějž lidský život nemá žádnou cenu. Ovšem ani další část memoárů, popisující její zážitky z lékařské praxe i všedního života v Kaunasu v šedesátých a sedmdesátých letech, není povzbudivým čtením – dusivá atmosféra neustálého kádrování, sledování a pronásledování obklopovala autorku až do konce života. O to obdivuhodnější je, že navzdory nebezpečí vytrvala ve svém úsilí a přinesla světu svědectví nejen o tragické historii litevského národa, ale také o nezlomnosti vlastního ducha.