Dagmar Hochová
10. březen 1926 – 16. duben 2012
Dagmar Hochová (* 1926, Praha[1]) je česká dokumentární a reportážní fotografka.
Narodila se v roce 1926 v Praze. Studovala v letech 1942-1943 na Státní grafické škole v Praze, kde byla žačkou Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Po krátkém válečném přerušení dokončila školu v ročníku 1945/1946. Poté pracovala v laboratořích firmy Illek a Paul, orientované na reklamní fotografii, a stala se jednou z prvních studentek prof. Karla Plicky na nově založené Filmové akademii múzických umění.
Obor filmová fotografie absolvovala roku 1953. Už během studií spolupracovala s časopisy a s nakladatelstvími pro děti, především nakladatelství Albatros. Tato spolupráce ovlivnila její celoživotní zaměření na reportážní a dokumentární fotografii. Proslavily ji cykly Děti, Síla věku, Dvojice, Svátky a slavnosti. Její kamera zachytila životní okamžiky malých a přehlížených, děti, staré lidi a jeptišky. Jako fotografku ji to vždy přitahovalo na místa, kde se něco dělo. Právě tam hledala své okamžiky pravdy.
Její dílo se vymyká dobové tvorbě nejen nekonformností námětů a tvrdošíjností v hledání a odkrývání lidských okamžiků, ale i programovou rezignací na zažité a osvědčené tvůrčí konvence. Nerespektuje žádná kompoziční pravidla, pohrdá aranžováním scén a fotografovaných lidí či objektů, nesnáší umělé osvětlení, zejména bleskové světlo, nezajímá jí technická preciznost. Hlavní je pro ni síla výpovědi o člověku a té pak podřizuje vše.
Fotoaparát neodkládá ani dnes, i když se v posledním desetiletí spíše soustřeďuje na bilancování svého rozsáhlého díla. Dostalo se jí satisfakce za dlouhá léta, kdy její nejlepší fotografické cykly končily v šuplíku. Od roku 1994 začala vydávat ve spolupráci s nakladatelstvím Kuklík knižní rekapitulaci svého fotografického díla. Za vlastní finanční prostředky získané v restituci připravila sama, bez editorské pomoci, bilanční trilogii - Deset, dvacet, třicet, už jdu, Čas oponou trhl a Síla věku.
V Nakladatelství Torst publikovala v roce 2001 svou knihu fotografických portrétů českých spisovatelů, nazvanou Konec chleba, počátek kamení.
Za svou zásadní práci považuje snímek Proti zdi z roku 1960, portrét dvou kluků, kteří vší vervou skáčou proti oprýskané stěně a kopou do ní.