Fran Směja

30. 5. 1904, Suché Lazce (u Opavy) † 11. 2. 1986, Opava

Básník a prozaik Vlastním jménem František Směja. Jeho otec, chalupník a horník, byl v bydlišti jedním ze zakladatelů organizace sociálně demokratické strany. – Směja absolvoval učitelský ústav v Opavě (1920–1924) a poté učil na různých místech ve Slezsku a na Moravě (Raduň, Hrabyně, Větřkovice, Neplachovice, Slezská Ostrava, Raškovice, Baška). 1941–1942 byl za napomáhání odboji nacisty vězněn ve Vratislavi (Polsko). Protože po propuštění nesměl učit, stal se spisovatelem z povolání. Po válce zastával nejprve funkci zemského a později (od 1949) krajského osvětového inspektora v Ostravě. 1948 se zapsal na PF v Brně, ale studia nedokončil. 1951–1954 byl ředitelem Krajského osvětového střediska v Hradci nad Moravicí, 1954–1956 vedoucím odboru kultury Krajského národního výboru v Ostravě; 1957–1960 se vrátil ke své funkci do Hradce nad Moravicí a zároveň zde byl správcem zámku. Významně se angažoval v zápase o politickou a kulturní samosprávu Slezska: za války byl členem ilegální Slezské národní rady, později se účastnil akce Budujeme Slezsko (vyhlášené v září 1945 z iniciativy Heleny Salichové). Přispíval do periodik České slovo, Duch času, Stan (Břeclav), Slezan (Opava), Středisko, Kolo, Opavan, Ostravský deník, Polední deník (Ostrava), Lidový týdeník, Venkov, Pražské noviny, Selské listy, List mladých, Nedělní list; po 1945: Nová svoboda (Ostrava, 1945, 1958–66), Literární noviny (1952), Práce (1952), Listy z Hradce (od 1951). Již před válkou byl v Hrabyni spoluzakladatelem (s Aloisem Tománkem) vydavatelství Iskra (1929–1949), kde redigoval také jediný ročník stejnojmenného literárního časopisu s podtitulem Slezský literární měsíčník (1932). V Opavě redigoval měsíčník Služba osvětě. Užíval šifry ja. Debutoval jako básník humornými a satirickými verši psanými v nářečí (sbírky Od nas, Obrazky, v rozšířeném společném vydání pod názvem Pletky). Žánr drobného lyrického popěvku až epigramatického charakteru pěstoval soustavně i později: výsměšné zrcadlo lidským chybám nastavoval nejen v souboru Nové pletky, ale později (již z pozice stoupence socializace vesnice) v knize Figle. Směja je rovněž autorem vážných, konvenčně budovaných veršů, věnovaných rodnému kraji (Zpěv léta, Na rozloučenou), nebo bilancujících život z pohledu stárnoucího muže (krátké sbírky Věno a Ze srdce vytrženo). – Těžiště Smějovy tvorby ovšem leží v próze, soustřeďující se na sváry lidských charakterů v tradičním vesnickém prostředí, jehož dávná rovnováha je stále častěji narušována vnějšími zásahy. Román z počátku 30. let Kalný proud expresionistickými postupy vypovídá o sociálních konfliktech a psychologických rozporech vesnice ležící v blízkosti průmyslového centra. Román Potřísněná tvář (situovaný na Hlučínsko) vykresluje prostřednictvím vnitřních dialogů zúčastněných postav příběh životní krize mladého sedláka, který musí k poznání podstaty lidského přebývání ve světě projít očistcem vlastního svědomí. Próza Jidáši vypovídá o národnostních problémech předválečného Hlučínska a na osobních dramatech obyvatel jedné konkrétní vesnice představuje srážku německého a českého živlu. Téma komplikovaných milostných vztahů pak Směja dramaticky vyhrocuje v baladickém příběhu z první světové války (Odcházeli) a v románu o trýzni z proměněné identity (Napsáno v horách). – Výrazem autorova názorového zlomu v období poválečném je kniha Věřím v člověka. Povídky souboru zaznamenávají ve zjednodušeném, patetickém a didaktickém gestu životní osudy proletářů a komunistů, kteří jako zosobněné ideály třídního a národního přesvědčení nezlomeni procházejí osudovými dějinnými milníky od mnichovské dohody po osvobození republiky. Román Úhor, první část nerealizované trilogie, z perspektivy tehdejších vítězů popisuje poúnorové spory o orientaci slezské vesnice. Směja se zde vzdal své metody expresivně vypjatého ponoru do psychologie zúčastněných postav, jeho vypravěč se objektivizuje, přestává být citově zainteresovaný na ději i postavách a zároveň v textu ubývá nářečních prvků. Román Obličejem ke zdi autobiograficky zachycuje autorovo věznění v době okupace.