Antonín Sychra
muzikolog, estetik, kritik, pedagog a organizátor, narozen 9. 6. 1918, Boskovice, zemřel 21. 10. 1969, Praha.
Studoval gymnázium v rodišti, kde 1937 maturoval. Od dětství projevoval hluboký zájem o kulturu, politiku, umění a speciálně o hudbu, v čemž byl podporován svým dědem, kantorem a všestranným hudebníkem Ladislavem Vondruškou (žák Leoše Janáčka na brněnském učitelském ústavě). Poté studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity češtinu, němčinu, hudební vědu (u Vladimíra Helferta, do uzavření vysokých škol 1939 krátce i u Jana Racka). Brněnského hudebního života se zúčastnil činností v Orchestrálním sdružení a v mužském pěveckém sboru Opus (zde absolvoval sbormistrovskou školu Viléma Steinmana) i přednáškami o estetice vokální hudby ve vzdělávacích kurzech. Během nacistické okupace působil jako učitel na Boskovicku, v době totálního nasazení byl činný v ilegálním oddíle Předvoj a v ilegální Komunistické straně Československa (1944), což ovlivnilo jeho další politické a ideové zaměření.
Po osvobození republiky roku 1945 dokončil studium hudební vědy a estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kam ho přivedla i osobnost předního estetika strukturalistického zaměření, Jana Mukařovského (jeho dceru si vzal za manželku; druhou ženou se později stala zpěvačka, herečka, tanečnice Milena Zahrynowská). Titul PhDr. (1946) získal na základě disertace Hudba a slovo v lidové písni. Již roku 1945 nastoupil jako pracovník uměleckého odboru Výzkumného ústavu pedagogického v Praze, od 1947 přednášel na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, po únorovém převratu 1948 byl pověřen přednáškami na Hudební fakultě AMU, kde byl jmenován 1950 děkanem a 1951 profesorem. Habilitoval se prací Materiál hudby. Hudební fonetika a fonologie na Filozofické (tehdy Filozoficko-historické) fakultě Univerzity Karlovy, kde 1952 byl jmenován profesorem. Přednášel zde estetiku a dějiny hudby; 1959 se stal vedoucím katedry estetiky. Titul DrSc. získal jako jeden z prvních roku 1959 rozsáhlým spisem Estetika Dvořákovy symfonické tvorby. Jako vysokoškolský pedagog (zejména zpočátku svého působení) ve výuce značně rigorózně uplatňoval principy marxisticko-leninské estetiky, socialistického realismu apod. Obecně se netěšil takové autoritě a oblibě jako např. jeho souputník Mirko Očadlík. Přesto Sychrovo působení na některé žáky a mladší souputníky bylo silné: zprvu byl pod jeho výrazným vlivem důrazně se prosazující Ivan Vojtěch, celoživotně Miloš Jůzl (ten se pak pro Sychru a jeho dílo exponoval celoživotně), dále lze (abecedně) jmenovat Miroslava K. Černého, Věru Dolanskou, Jaromíra Paclta, Zdeňka Sádeckého, Ivana Sladkého, Jana Šmolíka a další. Sychra ovšem ovlivnil i řadu generačních souputníků, zejména Jaroslava Jiránka, Ivana Jirko, Bohumila Karáska a jiné.
Souběžně s kariérou vědeckou a univerzitní se rozvíjela Sychrova kariéra hudebního kritika, organizátora, ideologického činitele; zejména v souvislosti se vznikem a činností Svazu československých skladatelů, resp. jeho tiskového orgánu Hudební rozhledy. Jůzlova bibliografie Sychrových prací uvádí jako první Sychrovy publikace referáty z konce roku 1945 o Šostakovičově Leningradské symfonii a Dobiášově kantátě Stalingrad, otištěné v brněnské Rovnosti; později psal novinové kritiky a referáty zejména pro Rudé právo. Tato kariéra byla strmá, což bylo podpořeno několika momenty: tchán Jan Mukařovský se stal na přelomu čtyřicátých a padesátých let jednou z předních kulturně politických osobností (toto postavení mu přineslo zejména angažmá v tzv. světovém mírovém hnutí, jehož byl i předsedou, a také to, že se načas vzdal své strukturalistické orientace ve prospěch jednoznačně marxistických ideologických pohledů) a Sychra sám jej v takovém zaměření následoval. Rychle přijal za své estetické doktríny socialistického realismu a ždanovovské kulturní politiky (včetně orientace na tzv. realismus v hudbě, na „tradiční národní hodnoty“, na útoky proti „formalismu“, „modernismu“, „kosmopolitismu“, „revizionismu“ apod.) a publikoval celou řadu prací věnovaných kulturní politice v oblasti hudby a speciálně obrácených k hudební vědě a kritice. Tyto práce byly dobově pokládány za kánonicky směrodatné nejenom pro estetiku a muzikologii (zejména ve studiiích O novou hudební vědu a Novátorství a tradice a v knižních souborech Stranická hudební kritika – spolutvůrce nové hudby a O hudbu zítřka požadoval totální přestavbu kritérií a metodologie muzikologie a estetiky), ale i pro hudební kulturu vůbec, čímž výrazně usměrňoval dění ve skladatelském svazu i jednotlivé tvůrce (příznačný pro dobový režimový duch byl např. článek Tvůrce rozkvětu sovětské hudby /J. V. Stalin/, který byl publikován v Lidových novinách 21. 12. 1949). V hudební estetice přijal a prosazoval z SSSR přicházející tzv. Asafjevovu intonační teorii, jež měla napomoci při zdůvodňování a vysvětlování „obsahovosti“ hudby a tím se stát významnou protiváhou hanslickovského formalismu. Vedle pedagogické a vědecko-publikační činnosti se Sychra angažoval v řadě funkcí na vysokoškolské půdě, ve skladatelském svazu a zejména v jeho hudebněvědecké sekci, později neformálně v nově vzniklém Ústavu pro hudební vědu ČSAV (Československá akademie věd), v různých tiskových a diskusních platformách atp.
Výraznou organizační, ideologickou a odbornou činnost rozvíjel Sychra zprvu v Syndikátu českých skladatelů (do února 1948) a hlavně pak ve Svazu československých skladatelů (místopředseda, člen prezidia, předseda hudebněvědecké sekce atd.). Působil ve Státním výboru pro vysoké školy, v četných vědeckých a edičních radách, v řadě porot hudebních a jiných soutěží (Světový festival mládeže v Praze 1947, Soutěž tvořivosti mládeže v Ostravě 1949, klavírní soutěž o cenu Bedřicha Smetany 1948, klavírní soutěž v Berlíně 1950 atp.). Patřil k oficiálním reprezentativním postavám tehdejší vědy a kultury a tak zastupoval republiku, resp. československou a českou hudební vědu a estetiku na četných kongresech, konferencích, festivalech: např. II. mezinárodní sjezd skladatelů a hudebních kritiků v Praze 1948 (ten vydal známé diskutabilní provolání; Sychra zasedal v předsednictvu), beethovenský kongres v Berlíně 1952, dvořákovský kongres v Praze 1954, mozartovský ve Vídni 1956, komeniologický v Praze 1957; viz též další muzikologické a estetické kongresy, konference, symposia v Paříži, Athénách, New Yorku, Teheránu a jinde. Od roku 1961 byl členem direktoria Mezinárodní společnosti pro hudební vědu; byl zakládajícím členem a členem výboru České společnosti pro estetiku při ČSAV. Podílel se na různých projektech (patřil mimo jiné i k spoluautorům tezí k dějinám české literatury – Literatura 20. století do roku 1945), byl konzultantem v přípravných fázích projektu Ústavu pro hudební vědu ČSAV, vydaném jako Dějiny české hudební kultury I–II (Praha 1972, 1981), při Jiránkově dotváření Asafjevovy intonační teorie atp. Získal řadu ocenění, mimo jiné 1953 státní cenu za publikaci O hudbu zítřka, 1960 hlavní cenu 1. stupně Velké jubilejní soutěže za spis Estetika Dvořákovy symfonické tvorby, byl nositelem Řádu práce atd.
Kritice a publicistice se Sychra věnoval po celý život, na zlomu čtyřicátých a padesátých let zvlášť výrazně a důrazně; později, po částečné přeměně estetických a metodologických východisek, se tato činnost měnila spíše na vědní popularizaci. Větší i drobnější materiály publikoval ve sbornících, časopisech, denním tisku: Blok, Hudba národů, Kvart, Kwartalnik muzyczny, Literární noviny, Literatura ve škole, Musikologie, Nová škola, Orientace, Otázky divadla a filmu, Pedagogická revue, Rovnost, Rudé právo, Rytmus, Slovo a slovesnost, Sovětskaja muzyka; publikoval v různých sbornících domácích i zahraničních atp. Od roku 1964 vedl nově založený čtvrtletník Estetika.
Jako vědec (estetik a muzikolog) se Sychra vyvíjel značně složitě. V počátcích vědecké dráhy publikoval řadu hodnotných studií, statí, kritik apod., zejména pozoruhodnou práci Hudba a slovo v lidové písni, která sice vyšla v politicko-ideologickém převratovém roce 1948, avšak vycházela ještě ze strukturalismu Pražského lingvistického kroužku (Mukařovského a dalších). Vzápětí se však Sychra na řadu let propadl do publicistiky poplatné dobové ideologii, v níž se zařadil po bok nechvalně známým bijcům socialistického realismu, z nichž též tematicky a argumentačně čerpal (v SSSR např. V. Gorodinskij: Hudba duševní bídy, G. Šnejerson: Hudba ve službě reakce). Od nich a od svých českých souputníků (např. Miroslava Barvíka, Bohumila Karáska, ale i Jaroslava Jiránka, který později též prohloubil svou vědeckou orientaci) se však odlišoval svým vzděláním a rozhledem (Jiránek pak v nekrologu psal o tom, že Sychra neodolal náporu doby a „…protože byl i nejstarší, nejkvalifikovanější a nesporně tehdy i nejpovolanější k vůdčím činům, stal se přímo teoretickým mozkem ždanovovské kulturní politiky v oblasti hudby a hudební vědy“), což v dané situaci, nazíráno z dnešního hlediska, bylo pro českou hudbu a muzikologii spíše nebezpečné. V české hudbě Sychra tehdy adoroval novou tradicionalistickou tvorbu Václava Dobiáše, s dalšími skladateli názorově souzněl (např. Jan Seidel, Jan Kapr a další), s jinými vůbec ne (Luboš Fišer, Jan Klusák, Marek Kopelent a další).
S pokračujícími padesátými lety si Sychra stále zřetelněji uvědomoval tuto cestu co by slepou uličku jak umění, tak i své vědecké kariéry, a od názorů z publikace Stranická hudební kritika – spolutvůrce nové hudby se víceméně distancoval. Postupně se vracel k někdejším vědeckým východiskům (tj. k zaměření na studium samotné hudby, hudebních struktur). Svou metodologii zakládal (v souznění s Jiránkem) na inteligentním rozvíjení Asafjevovy intonační teorie, kde hlavním, byť rozporuplným výsledkem je rozsáhlý spis Estetika Dvořákovy symfonické tvorby. Ten se vyznačuje konkrétností hudebních rozborů, jejichž průkaznost je však místy oslabována až příliš usilovnou snahou o prokázání „mimohudebních významů“ v Dvořákově hudbě. Práce nicméně patří k nejhodnotnějším zkoumáním samotné Dvořákovy hudby a prokazuje konzistenci a nosnost Sychrových východisek a metodologie ve studiu vztahu hudebního obsahu a formy (je zde mimo jiné rozpracováván a využíván tzv. princip žánrové charakteristiky; Sychra se ve spisu zabývá i hudbou Smetanovou). Na nových metodologických základech se pak Sychra znovu obrátil k problematice vztahu hudby a slova (resp. exprese v hudbě), rozpracované v někdejší strukturalisticky orientované studii o lidové písni i v jiných studiích. Ve spolupráci s foniatrem Karlem Sedláčkem rozvinul novátorský laboratorně-experimentální výzkum prezentovaný roku 1962 publikací Hudba a slovo z experimentálního hlediska (ve výzkumu po Sychrově smrti spolu se Sedláčkem po určitou dobu pokračoval Miloš Jůzl). V průběhu doby začal Sychra uplatňovat při řešení otázek spjatých s obsahovostí hudby sémiotické přístupy, zajímal se o využití teorie informace a kybernetiky, rozvíjel konkrétní laboratorní (experimentální) metody práce v estetice a muzikologii (knížka Hudba očima vědy, oscilující na hranici vědy a její popularizace, neztratila dosud na inspirativnosti), zúčastnil se výzkumu nových hudebních typů v podobě elektronické hudby (mimo jiné spolu s inženýrem Antonínem Svobodou referoval na I. semináři elektronické hudby v ČSSR roku 1964). Vracel se též ke svému původnímu pozitivnímu hodnocení hlavního proudu euro-americké hudby a klasiků hudby 20. století (pozoruhodné jsou některé Sychrovy janáčkovské práce, reflektoval i díla tzv. Nové hudby), začal se zajímat o hudbu jazzového okruhu (psal mimo jiné o hudbě v tzv. malých divadlech apod.); celoživotně se vracel k problematice estetické a hudební výchovy. Svým širokým záběrem a výzkumnou metodikou překračoval Sychra pojetí estetiky a muzikologie jako věd čistě společenských, resp. humanitních. V samotném rámci věd o umění vynikal všestranností svých zájmů a znalostí (hudba, literatura, divadlo, film), což se odráželo i v jeho publikační produkci.
Oprava a úprava stanovisek neproběhla u Sychry v průběhu padesátých a šedesátých let najednou a objevovaly se i recidivy (např. ještě v roce 1956 v článku Bez perspektiv kritizoval z ideologických pozic uvedení opery Albana Berga Vojcek v Berlíně); nemalá část muzikologické a estetické obce navíc sledovala proměny jeho názorů a i jeho pracovní výsledky s určitou skepsí. Po relativně krátkém průběhu nemoci (roztroušená skleróza; byl však půldruhého roku upoután na nemocniční lůžko) zemřel předčasně a uprostřed nově nastoupené slibné vědecké cesty. Patřil k výrazným tvůrčím, velmi plodným (jeho bohatá bibliografie je značně nepřehledná, neboť řada příspěvků vycházela v různých podobách, přetiscích, souborech), ale rozporuplným osobnostem české estetiky a muzikologie v polovině 20. století, uprostřed velkých společenských otřesů. Jeho život, tvorba a odkaz zatím nejsou do hloubky prozkoumány, zhodnoceny a využity (z pozůstalostního obsáhlého spisu Hudba a skutečnost byly publikovány jen některé části).