Émile Michel
Emil Cioran (*8. dubna 1911, Răşinari, kraj Sibiu, Rakousko-Uhersko - †20. června 1995, Paříž, Francie) byl rumunský filozof a spisovatel, žijící ve Francii. Emil Cioran začal studovat filozofii ve věku 17 let na Bukurešťské univerzitě. Jeho kolegou byl velký rumunský filozof Constantin Noica a jeho profesory Tudor Vianu a Nae Ionescu. Jako dobrý znalec němčiny studoval v originále Kanta, Schopenhauera a Nietzscheho. Již v mládí prokázal sklon k agnosticismu, když obhajoval „nepohodlnost bytí“. V roce 1933 získává stipendium, jež mu umožňuje pokračovat ve studiu filozofie v Berlíně. V roce 1934 vychází jeho první kniha „Pe culmile disperării“ (Na vrcholcích beznaděje), která získala Cenu Výboru pro oceňování mladých, ještě nepublikujícíh spisovatelů. Postupně vyšly další publikace: Cartea amăgirilor (Kniha přeludů,1935), Schimbarea la faţă a României (Změna vzhledu Rumunska, 1936), Lacrimi şi Sfinţi (Slzy a svatí, 1937). Svazek Změna vzhledu Rumunska prošel autocenzurou ve druhém vydání na počátku 90. let, kdy autor vypustil celou řadu pasáží považovaných za extremistické, „náročné a stupidní“.
V roce 1937 odjíždí do Paříže na stipendium bukurešťského Francouzského kulturního institutu, které se prodloužilo až do roku 1944. V roce 1940 začíná pracovat na Îndreptar pătimaş (Vášnivá rukověť), poslední knize napsané v rumunštině, kterou opustil ve prospěch francouzštiny. Konečnou podobu získala v roce 1945 (a nebyla změněna do roku 1991), kdy se definitivně usadil ve Francii.
Emil Cioran zahájil svoji cestu jako myslitel trýzněný náruživými city a představami. Zabývá se myšlenkami o smrti a utrpení, kdy ho přitahuje představa sebevraždy jako myšlenky napomáhající přežít. Téma zařazení člověka, téma par excelence existencialistické, formuluje Cioran v roce 1932 takto: „Je snad pro nás bytí exilem a nicota vlastí?“ Dílo Emila Ciorana je prodchnuto několika velkými tématy: nahodilost lidského bytí, prvotní hřích, tragický smysl dějin, konec civilizace, hrozba Zla, odmítnutí upevnění pomocí víry, obsese absolutna, život jako výraz metafyzického exilu člověka atd.
V době, kdy Emil Cioran už žil ve Francii, napsal v roce 1957 v dopisu svému příteli Constantinu Noicovi „O dvojích časech společnosti. Dopis pro vzdáleného přítele“, v němž psal: „Z té země, která bývala naše a která již není nikoho, se snažím po tolika letech mlčení Ti napsat podrobnosti o tom, čím se zabývám, jakož i něco o nádherném světě, ve kterém, jak říkáš, mám štěstí žít a svobodně se pohybovat.“ 1. března 1960 byl vynesen rozsudek v procesu Noica-Pillat, kde hlavní účastníci byli obviněni z výroby a šíření toho, co bylo později nazýváno samizdatem („Hovory o člověku“, filozofický esej Constantina Noicy a „Čekání na onu hodinu“, román Dina Pillata), jakož i ze šíření nepřátelských písemností Rumunů v exilu Emila Ciorana, Mircei Eliada, Vintily Horii. V procesu „Noica-Pillat“ bylo obžalováno 23 rumunských intelektuálů a všichni byli odsouzení k žaláři na 7 až 25 let.
„Cioran: komunismus vytvořil stejně jako křesťanství nový hiát. Dvě planety – před a po. (…) Solženicin je také produktem komunistického světa, a sice centrální moci. Není myslitelné, aby se objevil bulharský nebo rumunský Solženicin, protože to mohl být pouze někdo ze Sovětského svazu, někdo, kdo proti němu pozdvihl hlas s takovou silou – v každém případě to musel být člověk odtamtud. (...) S francouzským komunismem je konec jak u řadových lidí, tak i mezi intelektuály, zkrátka je pryč. V Německu je to ještě horší. Německo to nechápe.
- 1985, Paříž. Na otázku, kterou jsem mu položil v souvislosti se snižováním vlivu komunismu na intelektuály, mi Cioran odpověděl: smrt Sartra. Jeho vliv byl obrovský. Cioran mi vyprávěl velmi mnoho o Rumunsku, o tamnější bídě, o paradoxu, že se tam o něm hodně píše, zejména o jeho rumunsky psaných knihách, které jsou dávno vyprodané – před ním obrovské fotografie Ceauşesca (v časopisech).” (Úryvky z “Dopisů Wolfgangu Krausovi – Scrisori către Wolfgang Kraus”)
V Rumunsku byl Cioran zakázán až do pádu komunistického režimu a v mezinárodním měřítku se mu dostalo uznání až velmi pozdě. Zemřel v roce 1995 v Paříži, byl pohřben na pařížském hřbitově Montparnasse.