Sylvie Germain Knihy

Germainová knihu napsala pro francouzské čtenáře, jimž musela zkratkovitě přiblížit české reálie. I Reynek se v jejím pojetí mění v jakýsi zjednodušený znak, v "poutníka", který spolu se svou francouzskou manželkou Suzanne Renaudovou překračuje zemské, literární i jazykové hranice mezi Čechami a Francií, a posléze v "dobrého pastevce" tiše vzdorujícího zlobě dějin. Portrét básnířky Renaudové je vykreslen s daleko hlubším lidským pochopením, jak by v něm autorka spatřovala dílčí předobraz vlastního osudu. Vrcholem knížky je fenomenologie dvorku, zahrady, kuchyně a jilmu, která v bachelardovském duchu zdařile naplňuje výše zmíněné předsevzetí vylíčit příbytek jako zrcadlo přebývajícího.

V románu Tobiáš z blat, volně inspirovaném biblickou knihou Tobiáš, sleduje autorka osud ženy, která jako mladá dívka odešla z chudého Polska a poté, co ji Amerika nepřijala, se usadila ve Francii, ve Vendée, v krajině močálů. Židovka Debora, to je celé století se všemi neštěstími, předčasnými úmrtími, válkami a holokaustem. Se svou přívětivou umíněností, s níž zůstává po boku živých, aniž by zapomněla na mrtvé, se Debora stává životní osou, kolem níž se odvíjejí osudy ostatních postav vyprávění, především Tobiáše. Román začíná ve chvíli, kdy pětiletý Tobiáš v prudkém dešti bezhlavě šlape na tříkolce. V bezradném zoufalství ho otec poslal k čertu a on tam má namířeno. Od minulosti k přítomnosti pozvedá Sylvie Germainová tíhu, která doléhá na život každého člověka, a na pomoc si přivolává anděly.

Charlesi-Victorovi jednoho dne tragicky zemře bratr, ale zároveň se cítí i zrazen svými rodiči a jeho další životní osudy jsou vlastně jakousi mstou za tuto dávnou křivdu. Po osamělém a ponurém dětství na venkově se ocitne v květnové Paříži roku 1968, spáchá krutý zločin a vrací se do rodného kraje, kde po složitých peripetiích získá i jakési vykoupení za svůj hřích.

Čtenář je nesen proudem vyprávění, nikoli příběhem samotným. Přesněji řečeno vyprávění se stává příběhem a příběh je obsažen ve způsobu, jímž je vyprávěn. Pokus přiblížit se nejhlubším, traumatizujícím rovinám vědomí a tichu, z něhož vše teprve vyrůstá. S. Germainová je posedlá archetypálními reakcemi, nevyčerpatelným bludištěm vztahů, jimiž jsou její postavy svázány.

Baladický příběh odehrávající se v drsně romantickém prostředí od světa odříznuté vesnice v lesích, kde žijí mimořádné postavy nadané archetypickou krásou, silou a ošklivostí a hnané odvěkými vášněmi až k vraždám.

"Sylvie Germain's The Medusa Child beautifully translated from the French by Liz Nash, tells a heartbreaking and violent story about sin and redemption in fantastical language; a myth from la France profonde." Books of the Year in The Independent on Sunday 'Germain's language is redolent with decay, rich with religious torment and ecstasy, and filled with the decadence so loved by this publisher.' Time Out 'The Medusa Child is her most accessible novel, and my favourite. A coherent pattern of metaphor depicts an enchanted country childhood. Lucie explores the marshes around her home and studies the stars. But when she is given a room of her own, an ogre starts to pay her nocturnal visits. Helpless and alone, Lucie decides to fight back by turning herself into a monster. This is a superb and compassionate study of damage and resistance.' Michele Roberts in Mslexia

Autour de Prokop Poupa, professeur de littérature réduit à l'état de balayeur dans les rues de Prague, évoluent quelques hommes et femmes marginalisés par la dissidence. Chacun, par dérision, imagine qu'un dieu Lare veille sur lui. L'un le situe dans sa cuisine, un autre sur le balcon, au grenier ou à la cave ; Prokop, lui, place son dieu Lare dans les cabinets qui deviennent un haut lieu de lecture, de méditation et de doutes. Arrive la révolution. Certains de ses amis retrouvent une place, voire de l'importance, dans la nouvelle société ; pour d'autres, il est trop tard. Prokop, lui, dérive hors de ce clivage entre l'ancien et le nouveau, il erre en solitaire dans les immensités du songe, de la folie humaine, et du silence de Dieu, jusqu'à s'échouer parfois dans des rêveries hallucinées sur la douleur de ceux qui ont été déchus du bonheur d'aimer, et plus encore sur le malheur de ceux qui ont été traîtres à l'amour. Toujours déambulant dans les rues de sa ville, entre le vide et l'espérance, Prokop ne sait plus rien sinon qu'il n'est rien, et ce constat est consentement ; il "offre ce rien dans les ténèbres", au fond desquelles peut-être gît l'inespéré.